Svaz britských bohémů

Koncem listopadu mě chytila panika, že film Bohemian Rhapsody už budou hrát jen několik málo týdnů a já ho neuvidím. Manžela podobné filmy moc neoslovují, tak jsem se domluvila s kamarádkou. A bylo to perfektní 🙂

Nikdy jsem nebyla zásadním fanouškem skupiny Queen. Ta se v mém životě zkrátka jen tak nějak objevovala – jako cíl obdivu spolužačky Ivy v šesté třídě, asi dva roky poté, co Freddie umřel. Jako revival koncert, na který jsme šli s kamarády. Jako symbol epicky zásadní role, kterou v mé dospívání hrál poslech rádia, promítnutý v písničce Radio GaGa. Jako výbuch radosti po každém vyhraném zápase fotbalového klubu, dalšího specifického prvku mojí puberty, v songu We Are The Champions. S jejich hudbou se nešlo nesetkat, ale kromě toho, kdy a na co Farrokh Bulsara umřel, jsem o nich vlastně o moc víc nevěděla. Možná proto jsem na vylíčeném příběhu nehledala hnidy (jen mě pobavilo, jak vrcholně pozitivně a „svatě“ jsou vyobrazeni ostatní členové skupiny) a jen se bavila.

Rami Malek si dal záležet a myslím, že byl Freddiemu nejblíž, jak je to jenom možné. Oscara si určitě zasloužil. A já ještě dva měsíce na Play Music obehrávala dokola soundtrack z filmu, hlavně Love Of My Life, Killer Queen a Fat Bottomed Girls.

O výjimečnosti a dobré návštěvnosti filmu svědčí asi nejlépe fakt, že Bohemian Rhapsody je v kinech ještě teď, o čtyři měsíce později 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *