Freelancerovo desatero

  1. Ne z každé nabídky, která tě zaujme, ti odpovědí.
  2. Ne na každé odpovědi se následně domluvíte.
  3. Ne každá domluva se realizuje.
  4. Ne každá realizace bude oběma stranám vyhovovat.
  5. Ne každá vyhovující spolupráce vyústí v poslanou fakturu.
  6. Ne každá poslaná faktura je proplacena.
  7. Ne každá proplacená faktura se vejde do data splatnosti.
  8. Zdravotní a sociální nepočká, až přijdou faktury.
  9. U druhých počítej s dvojnásobnými lhůtami, než je domluvené; za sebe slibuj dvojnásobné lhůty, než kdy předběžně očekáváš splnění.
  10. I když se nějak zajedeš, bude ti pořád nad hlavou strašit Damoklův meč „všetci kradnú“ a očekávání, kde tě příště naše vláda omezí a zdaní…

Blok nejen designový

Je to tak – příspěvek Design:blok jako by předpověděl budoucnost tohoto blogu na dalšího téměř půl roku. Mělo to víc důvodů, samozřejmě. Jednak jsem právě v říjnu „uvedla do provozu“ svou živnost a snažila se věnovat psaní v rámci zakázek: copywritingu pro jeden e-shop, překladům a článkům. V podobné situaci jsem se ocitla už několikrát: když celý den píšu „pro chleba“, klesá motivace psát ještě ve volném čase. Mám soukromou teorii, že mám na den přidělený určitý počet písmenek – pokud je využiji v práci, nezbývá mi už na soukromé psaní; a když dlouho nepíšu nic, vždycky po nějaké době začnou samovolně někudy samy tryskat ven 🙂 A další hlavní důvod byl, že někdy od konce listopadu, kdy jsem s copywritingem pro e-shop pomalu končila, začaly stonat děti. Masivně. Prakticky byly doma skoro půl zimy, střídavě týden dva doma, týden dva ve školce, a vždycky to vyšlo tak, že jsem sotva zuřivě dohnala nejzásadnější resty v práci i v domácnosti, aby vzápětí začal někdo kašlat nebo horečkovat a já měla o zábavu vystaráno.

S nadějí tím pádem vyhlížím začínající jaro a slibuju, že se z letargie probere kromě přírody i blog 🙂

Design:blok

Když jsme si zařizovali současný byt, říkali jsme si, že to chceme udělat pořádně, protože to bude „nafurt“. A když ne nafurt, tak aspoň na nějakých patnáct, dvacet let. A tak jsme si najali designérku. Známou, dokonce televizní tvář, jejíž realizace se nám s manželem líbily. A jsem moc ráda, že jsme to udělali… a už to nikdy nemusíme zkoušet znova.

Nechci teď psát o dvojnásobně přešvihnutém rozpočtu a nedodržování termínů. Dokonce ani o tom, že přes výslovný požadavek co nejsnazší údržby nám bez jediné připomínky například schválila výběr světlé kuchyňské pracovní desky, kterou od nastěhování denně proklínám. Tím hlavním zklamáním byly „designové“ prvky interiéru.

Idea je jasná: čistý, jednoduchý interiér s dominantními designovými doplňky, drahými jak prase. První příklad: odkládací stolek. Fakt krásný. Ale dvě věci jsme zjistili po pár dnech používání – za prvé se neuvěřitelně rychle zapatlá a zapráší, za druhé se neuvěřitelně snadno odře. Jeden by si řekl, že věc s vymakaným designem bude mít vymakanou i tu užitnou stránku.

Nemá. A ještě markantnější to bylo u čtecí lampičky na zeď. Za tu jsem se zdráhala dávat dvanáct tisíc už od začátku, ale manžel se do ní zamiloval. Po nastěhování jsme objevili, že se víceméně nedá polohovat, což je u lampičky na čtení trochu hloupé, ale budiž. Po pár měsících se ale začala odchlipovat od zdi. Zjistili jsme, že na její výšku (a tudíž páku, jakou vykonávala) byla připevněná neúměrně krátkými hmoždinkami. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to je vada v návrhu lampy (příliš úzké otvory, kam by se možná větší hmoždinky nevešly), nebo chyba montáže, protože (designérkou zajištěný) elektrikář, který ji přidělával, mi nezvedá telefony a neodpovídá na SMS. (Její smluvní truhlář, od kterého jsem nedávno potřebovala opravit nějaké drobnosti, pro jistotu ukončil činnost a prodal všechno vybavení.) Po prozkoumání situace vzal manžel štípačky, kabel ucvaknul, zeď zasádroval a lampičku za dvanáct tisíc postavil k popelnicím.

Ať mi ještě někdy někdo povídá o designových kouscích, které dají tvář celému interiéru!

Částečné úvazky – nevyužitá díra na trhu

Od června jsem se snažila sehnat práci. Mimo jiné s využitím těchto stránek; po sociálních sítích; přes agentury i odpovídáním na inzerci na stránkách skupiny LMC (převážně tedy jobs.cz), startupjobs.cz nebo neuvoo.cz. Na některé reakce jsem odpověď nedostala žádnou, na jiné zamítavou, několikrát mě pozvali k pohovoru – a i když jsem měla pocit, že dopadl dobře, nevzali mě. Důvod? Především ten, že na to konkrétní pracovní místo, často s dost specifickou odborností a zacílením, se přihlásilo kolem stovky lidí. A vždy se mezi nimi našel někdo, kdo měl ještě více ještě relevantnějších zkušeností.

Ne, nežijeme v ekonomické krizi. Popravdě, máme jednu z nejnižších úrovní míry nezaměstnanosti v historii. V létě se pohybovala kolem 2,3 %. Pokud si dobře vzpomínám, v Základech společenských věd jsme se učili, že přirozená nezaměstnanost, tj. úroveň lidí, kteří pracovat nechtějí, nebudou, případně dělají načerno apod., je ve společnosti běžná kolem tří procent. Firmy si zoufají, že na jedno pracovní místo se jim ozvou jednotky zájemců a většina z nich ani nevyhovuje nárokům na pozici.

Výsledek je jasný – pro firmy i pro mě.  Zaměstnavatelé, pokud je to aspoň trochu možné, nabídněte svou pozici na částečný úvazek. Pravděpodobně se budete divit. Myslela jsem si, že moje zkušenost je do nějaké míry daná i oborem, v kterém jsem práci sháněla, ale od známých slýchám, že stejnou zkušenost mají i v jiných oborech a mimo Prahu. Nebojte se toho. Matky bývají vděčné zaměstnankyně. Jistě, může se stát, že půjdou kvůli nemoci dětí „na paragraf“, ale pokud jim vyjdete vstříc vy, budou se snažit i ony.

A já jsem si založila živnostenské oprávnění a budu psát, překládat, redigovat a dělat korektury na sebe. Tak kdybyste někdy něco potřebovali… 🙂

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Měnová reforma

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…