Měsíc: Červen 2018

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…