Freelancerovo desatero

  1. Ne z každé nabídky, která tě zaujme, ti odpovědí.
  2. Ne na každé odpovědi se následně domluvíte.
  3. Ne každá domluva se realizuje.
  4. Ne každá realizace bude oběma stranám vyhovovat.
  5. Ne každá vyhovující spolupráce vyústí v poslanou fakturu.
  6. Ne každá poslaná faktura je proplacena.
  7. Ne každá proplacená faktura se vejde do data splatnosti.
  8. Zdravotní a sociální nepočká, až přijdou faktury.
  9. U druhých počítej s dvojnásobnými lhůtami, než je domluvené; za sebe slibuj dvojnásobné lhůty, než kdy předběžně očekáváš splnění.
  10. I když se nějak zajedeš, bude ti pořád nad hlavou strašit Damoklův meč „všetci kradnú“ a očekávání, kde tě příště naše vláda omezí a zdaní…

Částečné úvazky – nevyužitá díra na trhu

Od června jsem se snažila sehnat práci. Mimo jiné s využitím těchto stránek; po sociálních sítích; přes agentury i odpovídáním na inzerci na stránkách skupiny LMC (převážně tedy jobs.cz), startupjobs.cz nebo neuvoo.cz. Na některé reakce jsem odpověď nedostala žádnou, na jiné zamítavou, několikrát mě pozvali k pohovoru – a i když jsem měla pocit, že dopadl dobře, nevzali mě. Důvod? Především ten, že na to konkrétní pracovní místo, často s dost specifickou odborností a zacílením, se přihlásilo kolem stovky lidí. A vždy se mezi nimi našel někdo, kdo měl ještě více ještě relevantnějších zkušeností.

Ne, nežijeme v ekonomické krizi. Popravdě, máme jednu z nejnižších úrovní míry nezaměstnanosti v historii. V létě se pohybovala kolem 2,3 %. Pokud si dobře vzpomínám, v Základech společenských věd jsme se učili, že přirozená nezaměstnanost, tj. úroveň lidí, kteří pracovat nechtějí, nebudou, případně dělají načerno apod., je ve společnosti běžná kolem tří procent. Firmy si zoufají, že na jedno pracovní místo se jim ozvou jednotky zájemců a většina z nich ani nevyhovuje nárokům na pozici.

Výsledek je jasný – pro firmy i pro mě.  Zaměstnavatelé, pokud je to aspoň trochu možné, nabídněte svou pozici na částečný úvazek. Pravděpodobně se budete divit. Myslela jsem si, že moje zkušenost je do nějaké míry daná i oborem, v kterém jsem práci sháněla, ale od známých slýchám, že stejnou zkušenost mají i v jiných oborech a mimo Prahu. Nebojte se toho. Matky bývají vděčné zaměstnankyně. Jistě, může se stát, že půjdou kvůli nemoci dětí „na paragraf“, ale pokud jim vyjdete vstříc vy, budou se snažit i ony.

A já jsem si založila živnostenské oprávnění a budu psát, překládat, redigovat a dělat korektury na sebe. Tak kdybyste někdy něco potřebovali… 🙂

Po padesáti letech

Jasně, já rok 1968 neměla šanci zažít. Ale moje maminka ano – bylo jí necelých 21, bydlela ve Strašnicích, a když šla na Solidaritu na tramvaj, aby se dostala do práce, uviděla místo tramvají, jak se po Černokostelecké valí tanky. Domyslela si, že práce se pro ten den nekoná, a zařadila čelem vzad. Zašla s babičkou – svojí maminkou – nakoupit nějaké zásoby, mimo jiné zmiňovala lísku broskví, zůstaly doma a babička jí udělala trvalou…

Dramata všedního dne. Nebo možná spíš všední den uprostřed dramat.

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Měnová reforma

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…

Mám svou mikrogeneraci

Nadchlo mě to hned, jak jsem se o tom dozvěděla – jsem něco zvláštního. Nejsem ani „kmenová členka“ Generace X, ani mileniálka; a vlastně mám tak trochu z obojího. Patřím mezi xeniály a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si toho vážím. Solidní základy analogového dospívání a digitální útok rané dospělosti. Pecka. Sama sobě vlastně už nevěřím, když vzpomínám, jak se referáty do školy nedaly dělat z internetu, ale člověk musel vybrakovat buď rodičovskou, nebo veřejnou knihovnu. Nebo že kdo nebyl doma na vysílání oblíbeného seriálu, ten ho prostě neviděl! Nebo na to nekonečné čekání na oblíbenou písničku v rádiu… jó, jó… na druhou stranu, zhruba v sedmnácti jsem totálně propadla internetovému chatování, SMSkám a jízdním řádům posílaným přes SIM Toolkit.

V českém prostředí má ale vymezení téhle generace ještě jedno specifikum, a to je pád socialismu. Xeniálové ho zažili, ovšem ještě jako děti (6-12 let), takže vnímali atmosféru změny režimu bez toho, aby nějak významně pocítili dopady totality na dospívajícího a dospělého člověka – volbu školy, povolání, rodinný, pracovní a společenský život. I v tomhle tvoříme přesný předěl mezi generací X, která před revolucí minimálně přicházela do puberty (a prvních střetů s režimem), a generací Y nebo mileniály. Ti ještě buďto vůbec nebyli na světě, nebo nejvýš předškoláci, kteří toho ze světa mimo rodinu přece jen ještě moc nevnímají.

Takže – byla jsem obdařená tím „správným“ obdobím narození, teď ještě umět to nějak vytěžit 🙂