Můj knižní rok 2020

Mám hezkou statistiku z Goodreads – tentokrát přečtených 66. Konečně se mi po posledních pár letech počet knížek srovnal na rozumnou úroveň a Čtenářská výzva šla taky hladčeji než loni.

Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny. Poměrně jednoduché, Jo Nesbø a Nůž. Trochu jsem se toho bála, protože předposlední holeovka Žízeň mi nesedla vůbec, jakože fakt vůbec – a nakonec jsem byla velmi příjemně překvapena.

Kniha, která má v názvu den v týdnu. Tam se mi moc nedařilo vybrat, nakonec jsem zvolila německou ženskou oddechovku Úterní ženy a byla to přesně taková zapomenutelná věc „ze života“, jak byste čekali.

Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání. Taky dost jednoduché – spisovatelka a jedna z knížek na mém dlouhatánském to-read listu, Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů. Not bad.

Kniha, která má na obálce květinu. Tuhle jsem dočítala jako jednu z posledních; k tématům, která se týkají obálky, se snažím číst opravdu fyzické knihy, protože u ebooků většinou vidím obálku jen jako mrňavý obdélníček při nákupu. Seznam pana Rosenbluma, který jsem někde už ani nevím jestli dostala nebo koupila ve slevě. Vcelku originální námět, nečekané prvky magického realismu, ale hlouběji se mě nedotkl.

Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou. Rozhodovala jsem se mezi Podivným případem se psem a Růží pro Algernon, nakonec to vyhrála papírovka Ginny Napořád a to musím přiznat, že mě v klidu nenechalo. Uf. A brr.

Kniha, která vás zaujala svým názvem. Tohle bylo těžké, knížky si podle názvu moc nevybírám a i tady to vyhrála knížka, kterou bych si nejspíš přečetla i tak, protože Backman – Úzkosti a jejich lidé. Ale protože dlouhodobě úzkosti řeším, tohle bylo must read. (Až na toho králíka na obálce.) Obsah mě nicméně maličko zklamal, oproti třeba Medvědínu; začetla jsem se až ke konci. Chtěla jsem si vybrat Opskurno, protože to má název skutečně obskurní, ale nějak jsem se k němu jednoduše nedostala (žádná akce na e-booky, žádný knižní Ježíšek) a nechtělo se mi utrácet, když toho mám tolik v nepřečtených.

Kniha o holokaustu. Moje „oblíbené“ téma, takže nebyl problém (i letos se chystám rovnou na několik). Nakonec Osvětimská ukolébavka a Ženy z bloku 10 a ani jedna mi moc dobrá nepřišla: z první bylo příliš znát, že jde o fikci, druhá zase – jakkoli strašné je to říct – byla nudná k uzoufání.

Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu. Na to jsem si okamžitě po zjištění témat ušetřila koncem roku 2019 rozečtenou Proč máma nadává 😀 Dočteno na lednových školkových horách a stejně jako předchozí díl moc dobré. Letos už mám rozečtené Proč je mámě všechno u…

Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem. Asi nejtěžší téma – počítá se předmluva? Úvod? Prolog? Přečetla jsem dvě knížky – Vrány a Vypravěčku – které v některém pojetí tu podmínku splňují, ale stejně si nepřipadám úplně komfortně. Fakt blbé téma.

Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli. To splňoval můj vánoční dárek, Nejlepší víkend od Hartla, a nejspíš zůstane taky tím posledním, co jsem od něj četla. Nebráním se masovkám, ale tohle je vedle Třeštíkové už nějak moc.

Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa. Další náročný výběr, nakonec vyhrálo V lesích od Tany French. Body navíc za prostředí Dublinu, body dolů za to, že jeden ze zločinů se nikdy nevyřešil, a za to, že hlavní hrdina se projevil jako takový kretén (a v dalších dílech už se nevyskytoval, takže to ani nemohl napravit).

Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených. Málo známá, ale výborná kniha U Bernátů. Půjčil mi ji po Vánocích brácha… a vrátit jsem mu ji mohla až začátkem září. Jo, covid. Ale abych to nezamluvila, tohle pro mě byl jeden z vrcholů knižního roku a jestli máte možnost, přečtěte si ji (nebo poslechněte – teď vyšla i jako audiokniha). Vzpomínky Žida z Rakovnicka z 2. poloviny 19. století. Píše neuvěřitelně milým, čtivým a současným (žádné Paměti babičky Kavalírové, i když to je samozřejmě taky svým způsobem skvost – právě je rozečítám) jazykem, část děje se dotýká i Prahy, kde jeden čas studoval a chodil do divadel, připadala jsem si místy trochu jako ve Sňatcích z rozumu, s různými historickými událostmi líčenými „zespoda“…

Kniha od dánského autora. Zase jsem projela zásoby ve čtečce a našla thriller Kaštánek. Klasická krvavá severská humusárna, ale klobouk dolů, neprokoukla jsem ji.

Kniha básní. Eeehm. Když jsem při probírání děl současných básníků narazila na Past na Brigitu, brala jsem to jako znamení – jméno svojí dcery zas tak moc často nepotkávám. Akorát že Brigita vystupovala jako sexuální objekt, takže to čtení bylo místy poněkud divný. Ale vcelku dobrý. Sbírku básní jsem nečetla snad od doby, co mě vyhodili z bohemistiky.

Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí. Tohle jsem trochu odbyla, protože šlo o obálku u knížky, kterou mám jako ebook, ale nemůžu si pomoct, knížek s vyloženě hnusnými obálkami vychází čím dál míň a tím, jak čtu papírovek minimum… každopádně obálka „červené knihovny“ Hlas srdce je fakt mimořádně hnusná, o tom spor být nemůže 🙂

Kniha, která má v názvu slovo “aneb“. (Ty nesprávné uvozovky mě iritujou, ale jsem líná to opravovat, když to WordPress sám od sebe neumí 🙂 ) Tady jsem zase šla za lacinou volbou: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti. Silosranda, nuda, šeď. Nejsi jedinej, kdo kdy měl dítě, Dominiku 😀

Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb. Čtyři svatby a jeden… ééé, mno nic, další „ženské čtení“ Milenec lady Sophie. Moje guilty pleasure, no 🙂

Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou. Zlodějka mýho táty, a tohle tedy přímo bolelo číst. Miky je hajzlík. A zároveň je ho člověku líto. Ale hajzlík je to strašlivej. Ostatně tam asi není ani jediná postava pozitivní.

Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha). Četla jsem ji v originále, i když bych bývala stihla i překlad, ale nemohla jsem se dočkat závěru série o Ravenelových od Lisy Kleypas. A byla jsem docela zklamaná. Chasing Cassandra byl asi nejslabší díl – ne, že by byl špatně napsaný, ale nějak tam úplně chyběla akce nebo dramatická zápletka. Česky vyšlo jako Hon na Cassandru.

Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy. A to byl pěkný špek! Zkuste najít něco od autora, kterého jste četli, ale který neslaví kulatiny; co nemá titulek červeně, nezačíná zájmenem, není z roku 2020, nemá hnusnou obálku, není o holocaustu, není v něm hrdina vašeho vysněného povolání atd. atd. Nakonec Nebe pod Berlínem. Slušné, ale asi jsem to měla číst nejmíň o dekádu dřív.

Další čtenářský půlrok

Červen končí, takže je čas zrekapitulovat poločas Čtenářské výzvy 2020.

Čtenářská výzva 2020 – témata

  1. Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny: Nůž (Jo Nesbø).
  2. Kniha, která má v názvu den v týdnu: Úterní ženy (někde jsem dostala nebo koupila za pakatel; mám ve frontě)
  3. Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání: Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů (spisovatelka, samozřejmě).
  4. Kniha, která má na obálce květinu: Seznam pana Rosenbluma (ve frontě)
  5. Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou: asi Ginny Napořád, Růže pro Algernon nebo Podivný případ se psem.
  6. Kniha, která vás zaujala svým názvem: to zatím nevím, zatím mě zaujalo akorát Opskurno a to ještě nemám 🙂
  7. Kniha o holokaustu: Osvětimská ukolébavka. Nalákalo mě, že je to na základě skutečného osudu, ale ve skutečnosti je to prakticky celé fikce; trochu zklamání.
  8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu: Proč máma nadává. Bez komentáře 😉
  9. Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem: Překvapivě těžké! Z těch, co mám doma, vyhovuje asi jen Knihkupkyně.
  10. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli: Nejlepší víkend od Hartla (a zároveň to nejspíš bude i poslední, kterou jsem od něj četla).
  11. Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa: Tam naprosto tápu, vypadá to na Taru French, ale nejsem si vůbec jistá.
  12. Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených: U Bernátů, naprosto luxusní deník židovského obchodníka z konce 19. století.
  13. Kniha od dánského autora: asi Kaštánek (nebo vás napadá něco lepšího?)
  14. Kniha básní: Past na Brigitu (mám ve frontě; existuje něco příhodnějšího? 🙂 )
  15. Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí: To je hodně divné kritérium a nevím, jestli počítat „obálky“ ebooků, které vidím při čtení vždycky jenom chvilku a v mrňavém rozlišení – pokud ano, bude to něco od Lisy Kleypas, obálky jejích starších knížek jsou příšerné 😀
  16. Kniha, která má v názvu slovo “aneb“: Pár tipů mám, ale do žádného se mi extra nechce. Možná Konec civilizace aneb Krásný nový svět?
  17. Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb: opět cokoli od Lisy Kleypas, mojí guilty pleasure 😉
  18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou: Zlodějka mýho táty (zrovna jsem dočetla a teda ufff).
  19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha): nemohla jsem se dočkat završení série Ravenelovi Chasing Cassandra, takže jsem si ji koupila na Kindle rovnou v originále. Lehké zklamání, děj byl až moc „bezkonfliktní“.
  20. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy: Nečekaný oříšek! Vezměte si, že to musí být od autora, kterého už jste četli a nezískal cenu E. A. Poea, nezačínat zájmenem, nevyjít letos, nevystihovat názvem vaši osobnost, nemít na obálce květiny ani název červenou barvou… Vyšlo z toho Nebe pod Berlínem a ne, že mi někdo řeknete, že ten název je červeně – podle mě je to jasná oranžová! 🙂

Čtenářská výzva 2019

Vždycky mě pobaví, když si znovu přečtu své plány z minulého roku. Loni jsem v nejlepší víře tvrdila, že letos přečtu knížek maximálně kolem 50 a Čtenářskou výzvu možná vzdám, protože mi témata připadají slabší. Nakonec jsem jen o jeden týden přetáhla (poprvé!), a to s Rushdieho Dětmi půlnoci, protože v elektronické podobě se nejdřív nepozná, jak příšerná je to kláda, co mi zabrala čtrnáct dní intenzivního louskání! A ohledně těch padesáti, mnó, ehm… Nakonec 95. Devět z toho bylo dětských, ale ne, že bych si to jimi nějak zvlášť naháněla – suverénně nejkratší byly ebooky Otto Bohuše o copywritingu a třeba druhý díl Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky, který už se do loňských statistik nevešel, jsem dětem dočetla dnes po dlouhých 10 měsících. Takže já si pro letošek radši nebudu slibovat a plánovat vůbec nic. Carpe diem.

Čtenářská výzva 2019:

Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Z inspirace v diskusi na Databázi knih jsem si vybrala Děvčátko, rozdělej ohníček – a vybrala jsem si velmi dobře. Jeden z knižních vrcholů roku a zároveň knížka, kterou bych si bez ČV asi nikdy nepřečetla, a to mě na ní baví.

Kniha, která má lichý počet stran. Tak tohle je vyloženě vycpávkový bod a umění nějakou nenajít; hned moje první loňská knížka, vánoční dárek Kde spí lufťáci, končila na stránce 137.

Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj. Jeden z bodů, který mi dal nejvíc zabrat, a nakonec jsem skončila u young adult, které se točilo kolem kytary – Možná jednou. Jestli tenhle žánr máte rádi, směle do toho, nebyla vůbec špatná.

Cestopis. Na to jsem se netěšila; možná kdybych sehnala Toulky s Charleyem, četlo by se mi to líp, ale já a knihovny… no prostě, skončila jsem u Zibury a potvrdila si, co jsem tušila už z jeho statusů na sociálních sítích – že jsem na takovýhle humor a styl psaní už asi stará. Nebavilo. Z 40 dní pěšky do Jeruzaléma zbyla taková podivná trapná pachuť.

Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou. Hledala jsem ve své zásobárně e-booků z různých akcí, která by se mi tam hodila, a našla skvělou: Augustin Zimmermann. Krátká, ale hutná, se silnou a propracovanou atmosférou. Můžu doporučit (a bez výzvy bych si ji přečetla až bůhvíkdy, možná taky nikdy).

Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Taky trochu nečekaný boj – nakonec jsem opustila Srpnové světlo, Srpnovou neděli, Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) i A Night in the Lonesome October a rozhodla se pro re-reading Nepilovy poměrně rané knížky Srpen s bejbinkou. A nebylo to nic moc. Zestárlo to.

Kniha, která vás zaujala svou obálkou. Uvažovala jsem, že tam nacpu Jeden kopeček šmoulový, ale to by nebylo fér – asi bych si ji přečetla s úplně jakoukoli obálkou, a mimoto jsem ji dostala i pod stromeček. Nakonec jsem šla do Levných knih a koupila, co mi tam padlo do oka, a to byly Hvězdy nad námi – Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo. Taková spíš průměrná (i když je strašný to takhle říct) vzpomínková knížka o holocaustu, ale četlo se to dobře.

Kniha od asijského autora. Prokristapána, co s tím – Pamuk? Vegetariánka? Murakami? Nakonec jsem na to šla přes Indii a přečetla si Milionáře z chatrče. Nápad hodně vtipný, realizace lehce nedotažená, ale nebylo to zlé.

Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů. Tady jsem využila nákupu na Velký knižní čtvrtek, tj. premiérovou knížku, kterou jsem začala hned číst, a to Za oponou války. Nebyla jsem z ní zas až tak bezmezně uchvácena jako někteří jiní, dost mě rušilo velké časové přeskakování (v jedné kapitole se autor vrací domů k malému synovi, v další k těhotné manželce, v příští ke dvěma dětem…), ale rozhodně zajímavé čtení.

Kniha od současné české autorky. Tady nebyl problém, Dědina od Petry Dvořákové, četla se moc pěkně, ale trochu mě mrzela naprostá nedoře[č/š]enost dějových linií.

Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě. S tímhle jsem od začátku věděla, že budu mít problémy. V knihovně jsem měla vyhlédnutou Knihu Ester, ale zase jsme u toho, já a dostat se do knihovny… takže když se mi do ruky dostala Vila na Sadové, nebylo moc nad čím váhat. Ale prokristapána! Ta knížka je úplně ulítlá, tedy především ta „současná“ část. Vydržela jsem to přečíst jen díky historické linii, která je možná taky ulítlá, ale naštěstí jsem neměla tolik možností to posoudit 😀 každopádně byla psaná o dost realističtěji než Říďa a Babča a byl to taky jediný důvod, proč ji nehodit po dvou kapitolách do škarpy.

Kniha, která má v názvu slovo kniha. Aspoň jsem si asi po třech letech od vydání přečetla poslední díl trilogie Třetí stříbrná kniha snů (zdaleka nejslabší) a obratem jsem všechny tři knížky vylifrovala z bytu.

Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno. Opět jsem propátrala Kindle a nakonec se objevila Nultá hodina od Lotty Lundberg. A tentokrát palec dolů, hrdinky byly dost nesympatické a jejich dějové linie se propojily vlastně poměrně nudně. Nestálo za přečtení.

Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi. V knihkupectví mě zaujala Irská kráska, kterou jsem koupila tchyni jako dárek. Bohužel jsem si nezjistila, že 1) je to jen první díl trilogie a 2) je to šíleně drastická věc, a to jsem se svou zvrhlou zálibou v pamětech z doby holocaustu a několika načtených severských detektivkách zvyklá na ledacos a o irské historii taky vím dost, takže selanku jsem neočekávala, ale tohle bylo fakt moc. Další dva díly už číst odmítám.

Kniha od autora, který napsal více než 20 knih. Pratchett, nebo King? Vyhrálo Kingovo O psaní. Nevím, jestli mi to stran spisovatelské kariéry někdy nějak pomůže, ale četlo se to dobře.

Kniha s oxymórem v názvu. Jeden z nejtěžších bodů co do vyhodnocení: je Zvuk slunečních hodin oxymóron? Usoudila jsem, že ano, a ještě že tak: další čtenářský zážitek roku a lítost, že autorce nebylo dáno napsat takových věcí ještě řádku.

Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení. Tady jsem měla jasno od začátku, Oranžová je nová černá (i když jsem seriál neviděla) a nezklamala mě. Pozoruhodné čtení a i když je americký soudní a vězeňský systém určitě jiný než český, stejně jsem se dost napřemýšlela například nad tím, jak špatně se bývalí vězňové zapojují zpět do společnosti.

Kniha, která získala Man-Bookerovu cenu. Vybírala jsem, až jsem přebrala: ze všech dostupných mi přišly nejlepší Děti půlnoci, ještě navíc vyhrály Booker of Bookers za nejlepší knihu prvních 25 let soutěže! A to teda mi přijde, že ani náhodou. Je to obludná bichle, což jsem v elektronické podobě nepoznala a dobře mi tak – četla jsem to minimálně dvakrát tak dlouho co ostatní, i velmi dlouhé knížky, a dočetla až letos. Mělo to být maximálně poloviční. A obsah mi taky přišel jako přílišná intelektuální onanie.

Zcela nová kniha vydaná v roce 2019. Tady jsem věděla už od začátku, že to budou Tiché roky. A pak jsem to trochu oddalovala, aby mě náhodou nezklamaly. Nezklamaly!

Kniha s černobílou obálkou. Těch jsem měla v knihovně hned několik a vyhrála Snídaně šampionů. Inu… zajímavý zážitek. Nebylo to nejhorší, ale někdy kolem tří čtvrtin už autor podlehl totální tvůrčí onanii a celé to skončilo dost jalově. Od začátku jsem měla pocit, že bych si radši přečetla jakoukoli z knížek Kilgora Trouta 🙂

Tak vzhůru do Výzvy 2020!

17. listopadu 1989 jsem byla na Národní třídě

To můžu do konce života hrdě tvrdit a bude to pravda. Detail je, že jsem tamtudy šla s babičkou z družiny. Maminka byla jako dálková studentka ve škole a babička pro mě přišla pro jistotu o něco dřív: „Jdeme rychle domů, Jani, tady se to bude mydlit!“

Bylo mi sedm a půl a babička měla pravdu. Události následujících týdnů a měsíců jsem sledovala optikou čerstvé druhačky: placky Občanského fóra. Václav Havel v televizi. Učitelky ve škole, které nás celý loňský rok učily, ať jim říkáme soudružko, a teď nás to zase odnaučovaly. Samozřejmě jsem nemohla pochopit, co to všechno znamená, ale za těch sedm a půl roku jsem už stihla nasát šedivou a mírně tísnivou atmosféru socialismu a vnímala jsem, jak se rozpouští.

Přijde mi neuvěřitelný, že už je to třicet let. A taky mi přijde neskutečný, že už se zase konají demonstrace a atmosféra je čím dál stísněnější. Chce se mi říct, že si svobody nevážíme. Už minimálně od puberty si uvědomuju, že bych to za socialismu měla těžké. Hrozně mě deptá, když musím dělat rozdíly mezi tím, co si myslím, a tím, co říkám navenek.

Nic není černobílé, uvědomuju si to čím dál víc. V socialismu byla spousta spokojených lidí. Spoustě lidí vyhovoval. Spoustě lidí taky vyhovuje, když za ně občan Babiš všechno zařídí a lidový prezident pozuráží pražskou kavárnu. Mně se to nelíbí, ale to je (kromě demonstrací a hlasu ve volbách) taky to jediné, co s tím můžu dělat. Doufám jenom, že viděno zpětně půjde o krátké období, něco podobného, jako byla v devadesátých letech „blbá nálada“, a ne start nového velkého dějinného zvratu typu velká hospodářská krize nebo nástup vlády jedné strany. Doufat snad ještě můžu 🙂

Půlka Čtenářské výzvy

Zase přišel čas na pololetní rekapitulaci Čtenářské výzvy. Loni se mi to osvědčilo, tak třeba mi i letos poradíte v některých bodech, u nichž se nemůžu hnout z místa 😉

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu: Děvčátko, rozdělej ohníček (jeden z dosavadních vrcholů mého knižního roku!)
2.) Kniha, která má lichý počet stran: tam to bylo celkem jednoduché a existenci podobného bodu ani moc nechápu (kdyby šlo aspoň o lichý počet kapitol, nebo tak něco…) – v mém případě to byla hned první letošní knížka, Kde spí lufťáci.
3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj: první velký oříšek. Přečetla jsem si Pianistu, jen abych zjistila, že se tam klavír prakticky nevyskytuje 😀 poradíte něco?
4.) Cestopis: do toho se mi neeechceee… mám nějaký iracionální odpor k „Ládíkovi“ Ziburovi, tak asi podniknu nějaké retro s Hanzelkou a Zikmundem.
5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou: buď ošulím nějakým re-readingem Harryho Pottera, případně to jistí Tatér z Osvětimi, na kterého mám ale taky rozporuplné ohlasy a moc se mi do něj nechce. Ve čtečce jsem ale objevila kdysi v nějaké ereadingové žolíkové akci získaného Augustina Zimmermanna a to má hodně dobré recenze.
6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc: váhám mezi Stalo se prvního září, Srpnovým světlem a Srpnem s bejbinkou. Škoda, že už jsem přečetla Prosinec už je takovej!
7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou: tohle je hodně těžké, protože se podle obálek prostě nerozhoduju – v 99 % o knížce čtu nebo slyším od někoho důvěryhodného (to může být kamarád, knižní skupina na fb nebo i instagram vydavatelství, ale primárně mě zajímá název, námět, případně autor). Něco ale vyberu, možná se tomu blíží obálka Strážců světla, které jsem si ve Velkém knižním čtvrtku vybrala docela hodně naslepo a obálka možná malinko přispěla. Já se fakt neumím rozhodovat podle obálek, no! Když navíc nakupuju v drtivé většině ebooky. Možná půjdu do Levných knih a naslepo tam vyberu něco, co mi padne do oka 😀 S tímhle mi těžko pomůžete, tak se ani neptám.
8.) Kniha od asijského autora: velký FUU! Murakamiho už číst nehodlám, možná Já jsem Málala (Pákistán je taky Asie, no ne?), Problém tří těles mi přijde jako moc velká kláda, ale klidně mě někdo vyveďte z omylu. Zatím to vypadá na knižní předlohu Milionáře z chatrče.
9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů: Za oponou války mělo tou dobou osm.
10.) Kniha od současné české autorky: Dědina od Petry Dvořákové (zajímavý styl psaní, ale vadily mi dějové linie utnuté prostě „jen tak“)
11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě: asi Vila na Sadové, chtěla jsem si přečíst Knihu Ester, ale do knihovny se mi kvůli tomu nechce
12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha: eeeehm, Třetí stříbrná kniha snů, tahle YA na mě čeká už asi dva roky, tak ji aspoň konečně „využiju“ 😀
13.) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno: Nultá hodina od Lotty Lundberg a tedy spíš zklamání…
14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi: sama jsem zvědavá! Chtěla bych si půjčit od tchyně Irskou krásku, kterou jsem jí darovala, ale třeba narazím ještě na něco jiného. Přijímám tipy na knížky o severních Čechách, Šumavě, Beskydech, Kolínsku, Irsku, Kanadě a Skandinávii 😀
15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih: O psaní od Stephena Kinga
16.) Kniha s oxymórem v názvu: další bolavé místo. Napadají mě asi jen Velké maličkosti od Jodie Picault, ale pořád si nejsem jistá, jestli to chci číst (a hlavně kupovat, při svém převisu knížek).
17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení: Oranžová je nová černá, to bylo hodně zajímavé čtení, kdy se člověk fakt zamyslí nad následky svých činů, ale i nad fungováním společnosti obecně.
18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu: poslední, kde tápu. Výběr by neměl být tak těžký, protože přece jenom těch vítězů je „jen“ 53, ale nic mě vyloženě neoslovilo a do ničeho se mi nechce. Nemáte mezi nimi favorita? (Platí jen ty žluté, ne nominovaní.)
19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha): chystám se na Tiché roky
20.) Kniha s černobílou obálkou: už dlouho mi v knihovně stojí Snídaně šampionů s černobílou obálkou, tak asi je čas pokořit zase jednu klasiku!

Jak nedělat inovace

Jasně, už to slyším: staré konzervy frflají na všechno, od změn trasy autobusů po nový obal sušenek. Asi nikdo nemění rád, co funguje, ale jinak myslím, že se většině změn zvládám nějak přizpůsobit, a i když mi moc nevyhovují, časem si člověk zvykne i na šibenici. Ne?

Ale nemohla jsem se nenaštvat, když jsem zjistila, co udělali s Panadolem. Abych to objasnila: mám dvě děti. Ty občas mají horečky. Horečky je potřeba srážet. Na čípky jsou moc velké (čti: radši by skočily z balkonu, než si nechat aplikovat něco tak potupného) a na prášky zase ještě docela malé. Zbývají sirupy.

Sirupy jsou dvojí: s paracetamolem a s ibuprofenem. Dlouho byl můj favorit Nurofen, jak ohledně aplikace, tak dvěma pro děti lákavými příchutěmi. Jenže kolem třetího roku života ho obě ratolesti začaly zvracet (prý to není neobvyklé). Takže jsem přešla na Ibalgin sirup, ale ten je bohužel dost nechutný, takže se sirupem první volby stal Panadol s paracetamolem. Měl (podobně jako Nurofen) plastovou lahvičku, což je šikovné, protože skleněnou od Ibalginu už jsem jednou rozcákla o podlahu: při nervózní manipulaci s horečkujícím batoletem nebo předškolákem je to raz dva. A taky měl široký plastový dávkovač, který stačilo zaklínit do lahvičky, tu otočit dnem vzhůru a natáhnout potřebný počet mililitrů.

Poslední lahvička, kterou jsem koupila, byla ale jiná. Inovovaná. Za prvé skleněná, takže opět hrozí nehody se střepy a sirupem po celé podlaze. Za druhé dávkovač se zasouvá do lahvičky volně a natahuje směrem nahoru; bezvadné pro noční vejrání na stupnici, kolik tam toho je. A za třetí má menší kapacitu než ten původní, takže obě moje děti už se do něj váhově „nevejdou“ a tak budu při příštích horečkách muset stěží vnímajícímu, bezvládnému dítěti nutit do pusy stříkačku dvakrát místo jednou. Bravo.

Já chápu, že inovovat se „musí“. Ale ukazoval to před nasazením do produkce někdo vůbec nějaké matce…?

Freelancerovo desatero

  1. Ne z každé nabídky, která tě zaujme, ti odpovědí.
  2. Ne na každé odpovědi se následně domluvíte.
  3. Ne každá domluva se realizuje.
  4. Ne každá realizace bude oběma stranám vyhovovat.
  5. Ne každá vyhovující spolupráce vyústí v poslanou fakturu.
  6. Ne každá poslaná faktura je proplacena.
  7. Ne každá proplacená faktura se vejde do data splatnosti.
  8. Zdravotní a sociální nepočká, až přijdou faktury.
  9. U druhých počítej s dvojnásobnými lhůtami, než je domluvené; za sebe slibuj dvojnásobné lhůty, než kdy předběžně očekáváš splnění.
  10. I když se nějak zajedeš, bude ti pořád nad hlavou strašit Damoklův meč „všetci kradnú“ a očekávání, kde tě příště naše vláda omezí a zdaní…

Blok nejen designový

Je to tak – příspěvek Design:blok jako by předpověděl budoucnost tohoto blogu na dalšího téměř půl roku. Mělo to víc důvodů, samozřejmě. Jednak jsem právě v říjnu „uvedla do provozu“ svou živnost a snažila se věnovat psaní v rámci zakázek: copywritingu pro jeden e-shop, překladům a článkům. V podobné situaci jsem se ocitla už několikrát: když celý den píšu „pro chleba“, klesá motivace psát ještě ve volném čase. Mám soukromou teorii, že mám na den přidělený určitý počet písmenek – pokud je využiji v práci, nezbývá mi už na soukromé psaní; a když dlouho nepíšu nic, vždycky po nějaké době začnou samovolně někudy samy tryskat ven 🙂 A další hlavní důvod byl, že někdy od konce listopadu, kdy jsem s copywritingem pro e-shop pomalu končila, začaly stonat děti. Masivně. Prakticky byly doma skoro půl zimy, střídavě týden dva doma, týden dva ve školce, a vždycky to vyšlo tak, že jsem sotva zuřivě dohnala nejzásadnější resty v práci i v domácnosti, aby vzápětí začal někdo kašlat nebo horečkovat a já měla o zábavu vystaráno.

S nadějí tím pádem vyhlížím začínající jaro a slibuju, že se z letargie probere kromě přírody i blog 🙂

Svaz britských bohémů

Koncem listopadu mě chytila panika, že film Bohemian Rhapsody už budou hrát jen několik málo týdnů a já ho neuvidím. Manžela podobné filmy moc neoslovují, tak jsem se domluvila s kamarádkou. A bylo to perfektní 🙂

Nikdy jsem nebyla zásadním fanouškem skupiny Queen. Ta se v mém životě zkrátka jen tak nějak objevovala – jako cíl obdivu spolužačky Ivy v šesté třídě, asi dva roky poté, co Freddie umřel. Jako revival koncert, na který jsme šli s kamarády. Jako symbol epicky zásadní role, kterou v mé dospívání hrál poslech rádia, promítnutý v písničce Radio GaGa. Jako výbuch radosti po každém vyhraném zápase fotbalového klubu, dalšího specifického prvku mojí puberty, v songu We Are The Champions. S jejich hudbou se nešlo nesetkat, ale kromě toho, kdy a na co Farrokh Bulsara umřel, jsem o nich vlastně o moc víc nevěděla. Možná proto jsem na vylíčeném příběhu nehledala hnidy (jen mě pobavilo, jak vrcholně pozitivně a „svatě“ jsou vyobrazeni ostatní členové skupiny) a jen se bavila.

Rami Malek si dal záležet a myslím, že byl Freddiemu nejblíž, jak je to jenom možné. Oscara si určitě zasloužil. A já ještě dva měsíce na Play Music obehrávala dokola soundtrack z filmu, hlavně Love Of My Life, Killer Queen a Fat Bottomed Girls.

O výjimečnosti a dobré návštěvnosti filmu svědčí asi nejlépe fakt, že Bohemian Rhapsody je v kinech ještě teď, o čtyři měsíce později 😉

Čtenářská výzva 2018

Když jsem si kvůli srovnání četla minulou rekapitulaci, přečetla jsem si, že jsem měla v úmyslu míň číst a o to víc psát. Hahaha. Tedy takhle, vzhledem k nějakým těm pracovním aktivitám jsem načetla o pár knížek míň než v roce 2017, ale míň než loni jsem toho nenapsala už dlouho. A začínám mít podezření, že to tak zůstane. Že už jsem prostě na psaní stará. Když mám vymyslet dětem nějakou pohádku, připadám si, jako by mi trhali vnitřnosti žhavým železem. Je nepříjemné připustit si něco, na čem jste si většinu života stavěli vnitřní identitu, ale musím se tomu postavit čelem: literární kariéra na mě nečeká. Dělat si radost čtením ale pořád můžu, takže jak dopadla Čtenářská výzva za loňský rok?

Kniha, která byla zmíněna v jiné knize: To nebylo snadné, protože kupodivu (strach z konkurence?) nejsou konkrétní knihy v jiných knihách moc zmiňované. Původně jsem uvažovala o Věčně zpívají lesy, zmiňované v Deníku Anne Frank, ale nakonec jsem skončila u Bouřlivých výšin, protože o těch jsem četla už tak nejmíň ve třech knihách; bohužel si nevzpomínám, v kterých konkrétních, s výjimkou Nového měsíce (ehm).

Kniha autora, který žil ve vašem kraji: Mno, žiju v Praze a jsem z Prahy, a když jsem chtěla autora, který ŽIL (tj. buď se odstěhoval, nebo už umřel), nebylo to zase až tak strašně jednoduché. Taky jsem přece jenom chtěla, aby se v tom díle něco místního odráželo, a všechny podmínky nakonec splnil Kosmonaut z Čech.

Kniha s vánoční tematikou: Tam jsem využila doznívající atmosféru začátku roku a už v lednu jsem přečetla velmi romantickou publikaci Vánoční vražda a jiné povídky 😀

Kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy: Další oříšek, protože jsem chtěla opravdu Janu, ne přeloženou Joanne/Jane, a z toho, co jsem objevila, mě nic extra nezaujalo. Až jsem tady na blogu dostala tip na Honzlovou – Jitce moc děkuju, protože to pro mě byl jeden z knižních zážitků roku.

Kniha, která má čtyřslovný název: Tři dámy na zhubnutí. Celkem milá limonáda 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození: Vyšly z toho Čtyři roční doby od Kinga. Jak podobné žánry normálně nečtu, hlavně Shawshank a Učenlivý žák byly poutavé.

Kniha, podle níž byl natočen seriál: Tady se nabízel Příběh služebnice, jak kvůli současnému hype, tak proto, že už mám dávno přečtené všechny díly Písně ledu a ohně, které zatím vyšly 😉 ale při vší úctě, knížka mě moc neohromila a mám dojem, že v tomhle případě bude seriál působivější.

Kniha od slovenského autora: Mengeleho dievča. Zvažovala jsem Trhlinu nebo Som mama, ale druhá jmenovaná se ke mně dostala až teď a k Trhlině jsem pořád nějak nesebrala odvahu. Mengeleho dievča jsem začala číst jako „další knihu o holocaustu“, kterých jsem četla už vážně hodně a jsem vůči nim možná trochu otrlá, nicméně výpověď Violy Fischerové mnou zase po nějaké době opravdu otřásla. Čteno ve slovenštině a jsem ráda (Som mama čtu teď přeložené a není to ono).

Kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera: Tady bylo kandidátů logicky víc, ideálně bych časem chtěla přečíst asi všechny, ale nakonec jsem vybírala mezi Zvukem slunečních hodin a Mlýnem na mumie, vzhledem k nějaké akci na eknihy vyhrál Mlýn na mumie a byla to jízda! 😀

Kniha s tematikou moře: Další oříšek! V diskusních tématech na Databázi knih mě trkl titul Pí a jeho život, poslechla jsem si audioknihu a jako… no… fanouškem se asi nestanu. Moře ale tvořilo podstatnou roli jak stran prostředí, tak i jako nositel děje, takže zástupce kategorie dobrý.

Kniha od více autorů: Vášnivý lhář, bez komentáře 😉

Kniha s válečnou tematikou: Hodně jsem žonglovala s tématy, nakonec jsem se Na západní frontě klid rozhodla zařadit do následující kategorie, pro rok narození použít Čtyři roční doby a sem spadl Schindlerův seznam, který taky vyšel v roce mého narození. Film jsem neviděla, knížka byla podle dnešních měřítek taková trochu utahaná, nicméně zajímavá.

Kniha poprvé vydaná před rokem 1950: Na západní frontě klid. Znovu se mi potvrdilo, že čtu málo klasiky – knihy z první poloviny 20. století jsou většinou skvělé.

Kniha s ročním obdobím v názvu: Pražská zima. Madeleine můžu. Tohle je sice psané hlavně pro angloamerickou veřejnost, ale i tak jsem se tam dozvěděla nebo si dala do souvislostí některé věci, co mi dřív nedocházely.

Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice): Tohle mi taky dlouho trvalo – kdyby knihkupectví, měla bych nápadů víc, ale knihovna… nakonec Hřebec, i když je docela trapný a na knihovnictví člena milostného trojúhelníku se neodkazuje jinak než zálibou v historických budovách a sakem se záplatovanými rukávy.

Poslední kniha (již nežijícího autora): Tohle jsem si trochu usnadnila předpokladem, že jde o datum napsání a ne datum vydání, a tudíž lze použít druhou (ale první vydanou) knihu Harper Lee Jako zabít ptáčka. Kdyby nešlo… tak jsem v troubě, ale už se mi nechtělo shánět nic dalšího 😉 každopádně další z knižních vrcholů roku, ještě s Medvědínem a Nejlepší pro všechny.

Kniha žánru, který běžně nečtete: Další lehký workaround, protože grafické romány (tj. komiksy) běžně nečtu – pro sebe, děti několik komiksových knížek mají. Ale nebýt jich, tohle opravdu není můj oblíbený žánr, takže se mi půjčené komiksové Nikdykde od Puffin velmi hodilo 🙂

Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně: Skleněný pokoj (především protože Vyhnání Gerty Schnirch jsem už četla – ta knížka je výborná). Opět zvlášť nenadchlo.

Kniha o jídle: Láska s chutí makronky. Děj je příčetnější než název a pekařská soutěž často vzbudí činnost slinných žláz 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha): Pokračování Medvědína, tedy My proti vám. Pořád velmi dobré, ale už ne tak kulervoucí jako první díl. Osud sequelů, ale stejně doufám v další pokračování 🙂

A na závěr tradiční statistiky z Goodreads. Letos si nedávám větší ambice než cca 50 knížek, času už tolik nebude. I tentokrát se pokusím o výzvu, ale témata jsou nějak čím dál slabší (kniha odehrávající se v Ostravě? vážně??), takže nevím nevím…