Jak nedělat inovace

Jasně, už to slyším: staré konzervy frflají na všechno, od změn trasy autobusů po nový obal sušenek. Asi nikdo nemění rád, co funguje, ale jinak myslím, že se většině změn zvládám nějak přizpůsobit, a i když mi moc nevyhovují, časem si člověk zvykne i na šibenici. Ne?

Ale nemohla jsem se nenaštvat, když jsem zjistila, co udělali s Panadolem. Abych to objasnila: mám dvě děti. Ty občas mají horečky. Horečky je potřeba srážet. Na čípky jsou moc velké (čti: radši by skočily z balkonu, než si nechat aplikovat něco tak potupného) a na prášky zase ještě docela malé. Zbývají sirupy.

Sirupy jsou dvojí: s paracetamolem a s ibuprofenem. Dlouho byl můj favorit Nurofen, jak ohledně aplikace, tak dvěma pro děti lákavými příchutěmi. Jenže kolem třetího roku života ho obě ratolesti začaly zvracet (prý to není neobvyklé). Takže jsem přešla na Ibalgin sirup, ale ten je bohužel dost nechutný, takže se sirupem první volby stal Panadol s paracetamolem. Měl (podobně jako Nurofen) plastovou lahvičku, což je šikovné, protože skleněnou od Ibalginu už jsem jednou rozcákla o podlahu: při nervózní manipulaci s horečkujícím batoletem nebo předškolákem je to raz dva. A taky měl široký plastový dávkovač, který stačilo zaklínit do lahvičky, tu otočit dnem vzhůru a natáhnout potřebný počet mililitrů.

Poslední lahvička, kterou jsem koupila, byla ale jiná. Inovovaná. Za prvé skleněná, takže opět hrozí nehody se střepy a sirupem po celé podlaze. Za druhé dávkovač se zasouvá do lahvičky volně a natahuje směrem nahoru; bezvadné pro noční vejrání na stupnici, kolik tam toho je. A za třetí má menší kapacitu než ten původní, takže obě moje děti už se do něj váhově „nevejdou“ a tak budu při příštích horečkách muset stěží vnímajícímu, bezvládnému dítěti nutit do pusy stříkačku dvakrát místo jednou. Bravo.

Já chápu, že inovovat se „musí“. Ale ukazoval to před nasazením do produkce někdo vůbec nějaké matce…?

Freelancerovo desatero

  1. Ne z každé nabídky, která tě zaujme, ti odpovědí.
  2. Ne na každé odpovědi se následně domluvíte.
  3. Ne každá domluva se realizuje.
  4. Ne každá realizace bude oběma stranám vyhovovat.
  5. Ne každá vyhovující spolupráce vyústí v poslanou fakturu.
  6. Ne každá poslaná faktura je proplacena.
  7. Ne každá proplacená faktura se vejde do data splatnosti.
  8. Zdravotní a sociální nepočká, až přijdou faktury.
  9. U druhých počítej s dvojnásobnými lhůtami, než je domluvené; za sebe slibuj dvojnásobné lhůty, než kdy předběžně očekáváš splnění.
  10. I když se nějak zajedeš, bude ti pořád nad hlavou strašit Damoklův meč „všetci kradnú“ a očekávání, kde tě příště naše vláda omezí a zdaní…

Blok nejen designový

Je to tak – příspěvek Design:blok jako by předpověděl budoucnost tohoto blogu na dalšího téměř půl roku. Mělo to víc důvodů, samozřejmě. Jednak jsem právě v říjnu „uvedla do provozu“ svou živnost a snažila se věnovat psaní v rámci zakázek: copywritingu pro jeden e-shop, překladům a článkům. V podobné situaci jsem se ocitla už několikrát: když celý den píšu „pro chleba“, klesá motivace psát ještě ve volném čase. Mám soukromou teorii, že mám na den přidělený určitý počet písmenek – pokud je využiji v práci, nezbývá mi už na soukromé psaní; a když dlouho nepíšu nic, vždycky po nějaké době začnou samovolně někudy samy tryskat ven 🙂 A další hlavní důvod byl, že někdy od konce listopadu, kdy jsem s copywritingem pro e-shop pomalu končila, začaly stonat děti. Masivně. Prakticky byly doma skoro půl zimy, střídavě týden dva doma, týden dva ve školce, a vždycky to vyšlo tak, že jsem sotva zuřivě dohnala nejzásadnější resty v práci i v domácnosti, aby vzápětí začal někdo kašlat nebo horečkovat a já měla o zábavu vystaráno.

S nadějí tím pádem vyhlížím začínající jaro a slibuju, že se z letargie probere kromě přírody i blog 🙂

Svaz britských bohémů

Koncem listopadu mě chytila panika, že film Bohemian Rhapsody už budou hrát jen několik málo týdnů a já ho neuvidím. Manžela podobné filmy moc neoslovují, tak jsem se domluvila s kamarádkou. A bylo to perfektní 🙂

Nikdy jsem nebyla zásadním fanouškem skupiny Queen. Ta se v mém životě zkrátka jen tak nějak objevovala – jako cíl obdivu spolužačky Ivy v šesté třídě, asi dva roky poté, co Freddie umřel. Jako revival koncert, na který jsme šli s kamarády. Jako symbol epicky zásadní role, kterou v mé dospívání hrál poslech rádia, promítnutý v písničce Radio GaGa. Jako výbuch radosti po každém vyhraném zápase fotbalového klubu, dalšího specifického prvku mojí puberty, v songu We Are The Champions. S jejich hudbou se nešlo nesetkat, ale kromě toho, kdy a na co Farrokh Bulsara umřel, jsem o nich vlastně o moc víc nevěděla. Možná proto jsem na vylíčeném příběhu nehledala hnidy (jen mě pobavilo, jak vrcholně pozitivně a „svatě“ jsou vyobrazeni ostatní členové skupiny) a jen se bavila.

Rami Malek si dal záležet a myslím, že byl Freddiemu nejblíž, jak je to jenom možné. Oscara si určitě zasloužil. A já ještě dva měsíce na Play Music obehrávala dokola soundtrack z filmu, hlavně Love Of My Life, Killer Queen a Fat Bottomed Girls.

O výjimečnosti a dobré návštěvnosti filmu svědčí asi nejlépe fakt, že Bohemian Rhapsody je v kinech ještě teď, o čtyři měsíce později 😉

Design:blok

Když jsme si zařizovali současný byt, říkali jsme si, že to chceme udělat pořádně, protože to bude „nafurt“. A když ne nafurt, tak aspoň na nějakých patnáct, dvacet let. A tak jsme si najali designérku. Známou, dokonce televizní tvář, jejíž realizace se nám s manželem líbily. A jsem moc ráda, že jsme to udělali… a už to nikdy nemusíme zkoušet znova.

Nechci teď psát o dvojnásobně přešvihnutém rozpočtu a nedodržování termínů. Dokonce ani o tom, že přes výslovný požadavek co nejsnazší údržby nám bez jediné připomínky například schválila výběr světlé kuchyňské pracovní desky, kterou od nastěhování denně proklínám. Tím hlavním zklamáním byly „designové“ prvky interiéru.

Idea je jasná: čistý, jednoduchý interiér s dominantními designovými doplňky, drahými jak prase. První příklad: odkládací stolek. Fakt krásný. Ale dvě věci jsme zjistili po pár dnech používání – za prvé se neuvěřitelně rychle zapatlá a zapráší, za druhé se neuvěřitelně snadno odře. Jeden by si řekl, že věc s vymakaným designem bude mít vymakanou i tu užitnou stránku.

Nemá. A ještě markantnější to bylo u čtecí lampičky na zeď. Za tu jsem se zdráhala dávat dvanáct tisíc už od začátku, ale manžel se do ní zamiloval. Po nastěhování jsme objevili, že se víceméně nedá polohovat, což je u lampičky na čtení trochu hloupé, ale budiž. Po pár měsících se ale začala odchlipovat od zdi. Zjistili jsme, že na její výšku (a tudíž páku, jakou vykonávala) byla připevněná neúměrně krátkými hmoždinkami. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to je vada v návrhu lampy (příliš úzké otvory, kam by se možná větší hmoždinky nevešly), nebo chyba montáže, protože (designérkou zajištěný) elektrikář, který ji přidělával, mi nezvedá telefony a neodpovídá na SMS. (Její smluvní truhlář, od kterého jsem nedávno potřebovala opravit nějaké drobnosti, pro jistotu ukončil činnost a prodal všechno vybavení.) Po prozkoumání situace vzal manžel štípačky, kabel ucvaknul, zeď zasádroval a lampičku za dvanáct tisíc postavil k popelnicím.

Ať mi ještě někdy někdo povídá o designových kouscích, které dají tvář celému interiéru!

Částečné úvazky – nevyužitá díra na trhu

Od června jsem se snažila sehnat práci. Mimo jiné s využitím těchto stránek; po sociálních sítích; přes agentury i odpovídáním na inzerci na stránkách skupiny LMC (převážně tedy jobs.cz), startupjobs.cz nebo neuvoo.cz. Na některé reakce jsem odpověď nedostala žádnou, na jiné zamítavou, několikrát mě pozvali k pohovoru – a i když jsem měla pocit, že dopadl dobře, nevzali mě. Důvod? Především ten, že na to konkrétní pracovní místo, často s dost specifickou odborností a zacílením, se přihlásilo kolem stovky lidí. A vždy se mezi nimi našel někdo, kdo měl ještě více ještě relevantnějších zkušeností.

Ne, nežijeme v ekonomické krizi. Popravdě, máme jednu z nejnižších úrovní míry nezaměstnanosti v historii. V létě se pohybovala kolem 2,3 %. Pokud si dobře vzpomínám, v Základech společenských věd jsme se učili, že přirozená nezaměstnanost, tj. úroveň lidí, kteří pracovat nechtějí, nebudou, případně dělají načerno apod., je ve společnosti běžná kolem tří procent. Firmy si zoufají, že na jedno pracovní místo se jim ozvou jednotky zájemců a většina z nich ani nevyhovuje nárokům na pozici.

Výsledek je jasný – pro firmy i pro mě.  Zaměstnavatelé, pokud je to aspoň trochu možné, nabídněte svou pozici na částečný úvazek. Pravděpodobně se budete divit. Myslela jsem si, že moje zkušenost je do nějaké míry daná i oborem, v kterém jsem práci sháněla, ale od známých slýchám, že stejnou zkušenost mají i v jiných oborech a mimo Prahu. Nebojte se toho. Matky bývají vděčné zaměstnankyně. Jistě, může se stát, že půjdou kvůli nemoci dětí „na paragraf“, ale pokud jim vyjdete vstříc vy, budou se snažit i ony.

A já jsem si založila živnostenské oprávnění a budu psát, překládat, redigovat a dělat korektury na sebe. Tak kdybyste někdy něco potřebovali… 🙂

Po padesáti letech

Jasně, já rok 1968 neměla šanci zažít. Ale moje maminka ano – bylo jí necelých 21, bydlela ve Strašnicích, a když šla na Solidaritu na tramvaj, aby se dostala do práce, uviděla místo tramvají, jak se po Černokostelecké valí tanky. Domyslela si, že práce se pro ten den nekoná, a zařadila čelem vzad. Zašla s babičkou – svojí maminkou – nakoupit nějaké zásoby, mimo jiné zmiňovala lísku broskví, zůstaly doma a babička jí udělala trvalou…

Dramata všedního dne. Nebo možná spíš všední den uprostřed dramat.

Žolíky a piráti

Dva přední čeští prodejci e-knih, eReading a Palmknihy, se před časem spojili, obě značky ale dál udržují samostatně. Na srpen pak Albatros media, pod nímž se oba servery spojily, připravil akční ceny a soutěže – na podobném principu, ale pro každou značku v trochu jiném kabátě. Aktuálně jsou v polovině, takže jsem je tu chtěla trochu zrekapitulovat.

Čtenářům registrovaným k newsletteru eReadingu chodí každý všední den „karta“. Klienti Palmknih to mají komplikovanější – pro různé dny v týdnu si musí svou „odměnu“ jít hledat na různá místa; buď do newsletteru, na web nebo na některou ze sociálních sítí.

Minimálně eReading měl žolíky už několik let předtím a vždycky mě ta akce bavila – objevila jsem spoustu zajímavých věcí, k jakým bych se jinak nedostala, a za dobrou cenu. Nevím, co se stalo letos, ale na eReadingu mě zatím nezaujala ani jedna (dobře, jedna ano, ale tu už mám přečtenou) a na Palmknihách za celé dva týdny asi jen dvě. Tak doufám, že zbytek měsíce bude finišovat líp 😉

Čtenářská výzva v poločase

Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.

Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.

Čtenářská výzva 2018 – témata

1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀

2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.

3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky

4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – dostala jsem doporučení na Honzlovou od Zdeny Salivarové a je to pecka, začetla jsem se a už jsem ve čtvrtině!

5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (občas je potřeba něco lehčího na odreagování 😀 )

6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.

7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice

8.) kniha od slovenského autora – pořád nevím, zvažuju Trhlinu nebo něco od Mňačka

9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin

10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě

11.) Kniha od více autorů – nejspíš sbírka povídek Když ti to udělá radost

12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂

13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)

14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady

15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – nejvíc mě zaujal Pojízdný krámek snů, ale nechce se mi kupovat další ebook, když jich mám ve čtečce ve frontě asi padesát… třeba se ještě něco vynoří 🙂

16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař – Můj poslední výdech

17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj

19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (název zní všelijak, ale je to docela dobrá knížka o cukrářské soutěži)

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – zřejmě buď Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…

Napůl sladká cola

„A komu tím prospějete, co?“ měla jsem chuť zařvat, když mi včera v branické nádražce na prosbu, jestli mají „nějakou colu bez cukru“ donesli Royal Crown Colu Slim, která inzerovala „o 50 % méně kalorií“ a „lehčí díky přídavku stévie“.

Vrátit jsem se to neodvážila (nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem fakt říkala „bez cukru“ nebo „dietní“), ale měla jsem vztek. Polovina kalorií je u sladké limonády pořád poměrně dost – a hlavně mi úplně uniká cílová skupina. Mám dojem, že konkrétně u coly existují dvě až tři skupiny spotřebitelů:

  1. žádná umělá sladidla, chci poctivou chuť plnou cukru! – a ti se toho kvůli přídavku stévie nedotknou
  2. chci minimum, nejlépe vůbec žádné kalorie – a ti do toho nepůjdou, pokud budou mít volbu v jakékoli jiné značce, kvůli tomu polovičnímu obsahu cukru
  3. hlavně když to chutná dobře, a pokud to bude mít míň kalorií, tím líp – to je trh, který obsadila Pepsi Max a Coca-Cola Zero, a zřejmě i prostor, kam míří i RC Cola Slim… jenomže tihle spotřebitelé už vidí od zmiňovaných značek, že to jde i úplně bez cukru a bez velkých dopadů na chuť.

Ale tak možná ze mě mluví jen dietářská uraženost 😀

Update: při konzultaci s přáteli mi došlo, že mi unikla ještě jedna cílovka – nepřátelé umělých sladidel a éček obecně, pro které je poloviční dávka cukru obstojná daň za to, že nemusí ustoupit ve svém boji proti době jedové. Je vidět, že jako chemický brontosaurus už v některých věcech prostě nejdu s dobou 🙂