Svaz britských bohémů

Koncem listopadu mě chytila panika, že film Bohemian Rhapsody už budou hrát jen několik málo týdnů a já ho neuvidím. Manžela podobné filmy moc neoslovují, tak jsem se domluvila s kamarádkou. A bylo to perfektní 🙂

Nikdy jsem nebyla zásadním fanouškem skupiny Queen. Ta se v mém životě zkrátka jen tak nějak objevovala – jako cíl obdivu spolužačky Ivy v šesté třídě, asi dva roky poté, co Freddie umřel. Jako revival koncert, na který jsme šli s kamarády. Jako symbol epicky zásadní role, kterou v mé dospívání hrál poslech rádia, promítnutý v písničce Radio GaGa. Jako výbuch radosti po každém vyhraném zápase fotbalového klubu, dalšího specifického prvku mojí puberty, v songu We Are The Champions. S jejich hudbou se nešlo nesetkat, ale kromě toho, kdy a na co Farrokh Bulsara umřel, jsem o nich vlastně o moc víc nevěděla. Možná proto jsem na vylíčeném příběhu nehledala hnidy (jen mě pobavilo, jak vrcholně pozitivně a „svatě“ jsou vyobrazeni ostatní členové skupiny) a jen se bavila.

Rami Malek si dal záležet a myslím, že byl Freddiemu nejblíž, jak je to jenom možné. Oscara si určitě zasloužil. A já ještě dva měsíce na Play Music obehrávala dokola soundtrack z filmu, hlavně Love Of My Life, Killer Queen a Fat Bottomed Girls.

O výjimečnosti a dobré návštěvnosti filmu svědčí asi nejlépe fakt, že Bohemian Rhapsody je v kinech ještě teď, o čtyři měsíce později 😉

Zmrzlinový ráj pro hubnoucí?

Už je to nějaký čas, co jsem se dozvěděla, že Crème de la Crème na Starém Městě má v nabídce stévií slazené, nízkotučné, prostě „dietní“ zmrzliny. A jako ostřílená hlídačka váhy jsem si umínila, že to bych měla někdy ochutnat. O víkendu se mi naskytla příležitost, když jsme byli bez auta v centru (Žofín a Františkánská zahrada), odkud to bylo kousek. Z nabízených příchutí jsem si nejdřív vybrala pistácii, ale pak jsem to změnila na slaný arašíd… a popravdě, moc nadšená jsem nebyla. Malá porce zmrzliny, pro kterou mi byla obsluha vzadu (že prý ty „zdravé“ chce málokdo), byla sice prvních pár lžiček výborná, ale působila dost přeslazeně a měla jsem problém ji dojíst. (Stejnou nesnáz měly u svých klasických sladkých zmrzlin děti, ale ty jsou holt zvyklé na nanukové Eskymo nebo točenou Opočenskou, takže nechci tvrdit, že to byla vina od pohledu nešizené místní čokoládové.)

Kopeček za 45 korun mi nepřipadá v samotném centru nijak předražený, ale bohužel mě neoslnil natolik, abych tam za ním plánovala ještě někdy zajet. Spíš, když budu mít chuť na dietní zmrzlinu, si zase zamrazím do nanukových formiček tvaroh s ovocem… 🙂

Čtenářský trojboj

Ohledně čtecích návyků se liším od většiny populace. Jednak mám radši ebooky než papírové knížky, a jednak mi nedělá problémy číst víc knížek najednou. Popravdě řečeno, většinou nevydržím nečíst víc knížek najednou. Obvykle to ale znamená, že čtu jednu papírovou a jednu na Kindlu, nebo mám k jedné beletristické knížce rozečtené dvě populárně naučné, případně se nemůžu rozhodnout, do které knížky se začtu, ale po první desetině se přikloním k jedné a tu dočtu. Tentokrát jsem se ale rozhodla číst tři knížky na Kindlu opravdu paralelně. 12 procent, 22 procent, 29 procent, pak 40, 50… vždycky jsem jednu dorovnala a otevřela další. Byla to jedna dámská limonáda (Tři dámy na zhubnutí; tenhle žánr je tak trochu moje guilty pleasure – ale i tam jsou obrovské rozdíly v kvalitě a Lucy Diamond patří určitě k těm lepším autorkám), jeden současný, trochu „srdceryvný“ román (ale v tom nejlepším smyslu – Medvědín) a knížka o výchově, konkrétně Líný rodič. Ten z nich byl nejslabší a musím říct, že kdybych byla líná si to přečíst, o nic bych bývala nepřišla 😀 Jinak mi ale vyhovovalo moct si odpočinout od emocionální náročnosti Medvědína u vztahových veletočů tří Birminghamanek a to zase příležitostně shodit fejetonovým omíláním „proč byste měli děti nechat žít“ na sto a jeden způsob (ještě, že je ta knížka aspoň krátká).

Když jsem dočetla, připadala jsem si hrozně dobře – vůbec se mi to v hlavě nemotalo, bylo to, jako bych střídala dejme tomu Přátele, Ordinaci v růžové zahradě a Toulavou kameru. Ale z nějakého důvodu jsem pak docela dlouhou dobu chtěla číst zas jen jednu knížku najednou… 🙂

Žízeň po opravdovém Harrym Holeovi

Norského vyšetřovatele Harryho Holea jsem si proti svému očekávání oblíbila. Alkoholik a vyděděnec? Ne, dík, myslela jsem si při čtení anotací a obdivných recenzí… ale nejdřív Švábi a pak Červenka si mě omotali kolem prstu a postupně jsem dočetla všechny díly série. Nejnadšenější jsem byla od Pentagramu po Levharta, Přízrak mě maličko zklamal a Policie… no… trochu se rehabilitovala, ale popravdě řečeno, bývala bych ji měla nejradši jako poměrně důstojné zakončení celé série. A ono ne. Nevěděla jsem, jestli se na Žízeň těšit, nebo se bát, ale převládlo těšení a radost z Harryho návratu.

Měla jsem zůstat u těch obav.

Od začátku jsem měla pocit, že čtu fanfiction. A to nijak zvlášť dobrou. Ani po dočtení nedokážu přesně specifikovat, co bylo špatně a jinak. Jako bych úplně ztratila spojení s hlavní postavou. Harry čtenáři nedokáže zprostředkovat, proč dělá to, co dělá – jako by se stal jen jednou z mnoha postav. Čtenář nemá důvod mu fandit, neumí se s ním sžít. V předchozích knihách dokázal Nesbø ospravedlnit a „prodat“ publiku i hodně kontroverzní nebo antiintuitivní Harryho jednání. Tady ne. Přistihnete se při tom, že vám na stárnoucím komisaři ani za mák nezáleží a měl by už táhnout k čertu.

Za tohle vzkříšení neděkujeme… někdy si i ty nejoblíbenější postavy zaslouží už nechat spát.

Hráč jedna se připraví

Na Ready Player One jsem do kina musela. Knížka pro mě byla totiž jedním z vrcholů loňského roku, přečetla jsem ji dvakrát za sebou… a… no musím přiznat, že začátkem letošního roku ještě i potřetí, a pořád jsem (až na mírně hlušší a neuvěřitelnější pasáž v centrále IOI) nenašla jediný podnět slevit z pětihvězdičkového hodnocení. Ta knížka frčí – no, jako dobře udělaná gamesa. Moc nehraju. Ale před několika lety mě podobně uchvátily Plants vs. Zombies a hned, jakmile jsem je dohrála, jsem si je musela dát ještě jednou celé znova. Tentokrát už bez nervů a čistě pro potěšení z hraní. A u téhle knížky se mi to stalo, nejspíš poprvé v životě, přesně stejně.

Takže směrem k nejnovějšímu počinu Stevena Spielberga byla z mé strany nevyhnutelně vysoká očekávání. Recept na zklamání? Ano i ne. Věděla jsem, že film bude hodně odlišný. Musel být, protože těžko byste nějak filmově pojali několikahodinové průchody Pacmanem apod. A se znalostí předlohy musím vlastně smeknout: podařilo se film natočit tak, že nebyl nudný a že jakž takž odpovídal duchu původní soutěže. Navíc spousta efektních honiček, výbuchů a bitev: přiznám se, že při četbě mi celý děj, snad s výjimkou jedné dvou bitev, přišel absolutně nefilmový až nezfilmovatelný. To, že z něj vzniknul plnokrevný popcornový blockbuster, který navíc není úplně nejpitomější, považuju za ohromný úspěch scénáristů i režiséra.

Ovšem je to něco za něco, a daň je v tomhle případě bohužel ztráta jedinečného ducha knihy. Ten obdiv ke králi všech geeků (představitel Wadea je mnohem menší nerd, než měl být), ta fantazie z propojení celého děje, ten dojem opravdového putování za svatým grálem z filmu nenápadně vyšuměl. Jak jsem ale psala, mohlo to dopadnout mnohem hůř: mohli jsme tu mít vedle výborné knížky filmový paskvil, který se ji snaží kopírovat, anebo ještě trapnější a akčnější hollywoodský spektákl. Vznikl koukatelný, srozumitelný, popkulturními odkazy nacpaný příjemný snímek s dechberoucími bitevními scénami. Výborně slizký Sorrento, bezprostřední Aech (za mě do filmu asi nejlíp přenesená postava), mimoň Halliday… Neumím se asi úplně vžít do pocitů člověka, co knižní předlohu nezná; ale na to je obvykle ideální si přečíst recenzi Františka Fuky. Ten nečte nikdy nic a stejně tomu dal 70 %, což je popravdě poměrně blízké i mému hodnocení, kdybych ho měla vyjádřit číselně. Nebyl to filmový zážitek roku, ale taky nic, kvůli čemu byste litovali peněz za lístek. Když budete mít chuť na popcorn, nějaké odkazy na filmovoherní kulturu 80. let a pár hezky zpracovaných počítačových honiček a bitev, směle do toho!

Nervózní jak stromy na výstavě

Koncem roku hýbala českou kulturní veřejností výstava Nervous Trees Kryštofa Kintery. Expozice byla díky Nadačnímu fondu Avast přístupná zdarma, což spolu s částečnou interaktivitou působilo jako velké lákadlo hlavně pro rodiny s dětmi. Přesto jsem si nebyla jistá, jestli tam vůbec chci, a potom to zase vypadalo, že se tam přes nemoci a jiný program už nedostaneme. Nakonec to vyšlo víceméně náhodou poslední den výstavy a můžu říct, že za výpravu určitě stála.

Několik mých (i poměrně dost „kulturních“) známých mi tvrdilo, že Kinteru nechápou. Moje maminka ho vyloženě nesnáší. Já ho vlastně taky nechápu, ale chtě nechtě musím minimálně některé realizace obdivovat. Podivné ksichtíky z louží plastické hmoty jsou jedna věc, ale promyšlené pohyblivé glóbusy, pyramida z naprogramovaných praček nebo postapokalyptická krajina z vyřazených počítačových dílů – to má originalitu, vizi i působivost.

Děti byly samozřejmě uchvácené něčím nezvyklým. Něčemu se smály, někde jsme je museli napomínat (on ani Kintera není úplně děckůmvzdorný) a chodících zeměkoulí ve větvích se docela bály – ale to i já, ten pohyb byl extrémně znepokojivý a vlastně ani nechci vědět, jak na něco takového člověk přijde. Nemyslím, že si to nějak zvlášť esteticky vychutnaly, ale minimálně zažily něco neobvyklého a třeba jim to pomůže v budoucnu občas vystoupit z myšlenkových škatulek. A nám taky…