Vždycky mě pobaví, když si znovu přečtu své plány z minulého roku. Loni jsem v nejlepší víře tvrdila, že letos přečtu knížek maximálně kolem 50 a Čtenářskou výzvu možná vzdám, protože mi témata připadají slabší. Nakonec jsem jen o jeden týden přetáhla (poprvé!), a to s Rushdieho Dětmi půlnoci, protože v elektronické podobě se nejdřív nepozná, jak příšerná je to kláda, co mi zabrala čtrnáct dní intenzivního louskání! A ohledně těch padesáti, mnó, ehm… Nakonec 95. Devět z toho bylo dětských, ale ne, že bych si to jimi nějak zvlášť naháněla – suverénně nejkratší byly ebooky Otto Bohuše o copywritingu a třeba druhý díl Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky, který už se do loňských statistik nevešel, jsem dětem dočetla dnes po dlouhých 10 měsících. Takže já si pro letošek radši nebudu slibovat a plánovat vůbec nic. Carpe diem.
Čtenářská výzva 2019:
Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Z inspirace v diskusi na Databázi knih jsem si vybrala Děvčátko, rozdělej ohníček – a vybrala jsem si velmi dobře. Jeden z knižních vrcholů roku a zároveň knížka, kterou bych si bez ČV asi nikdy nepřečetla, a to mě na ní baví.
Kniha, která má lichý počet stran. Tak tohle je vyloženě vycpávkový bod a umění nějakou nenajít; hned moje první loňská knížka, vánoční dárek Kde spí lufťáci, končila na stránce 137.
Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj. Jeden z bodů, který mi dal nejvíc zabrat, a nakonec jsem skončila u young adult, které se točilo kolem kytary – Možná jednou. Jestli tenhle žánr máte rádi, směle do toho, nebyla vůbec špatná.
Cestopis. Na to jsem se netěšila; možná kdybych sehnala Toulky s Charleyem, četlo by se mi to líp, ale já a knihovny… no prostě, skončila jsem u Zibury a potvrdila si, co jsem tušila už z jeho statusů na sociálních sítích – že jsem na takovýhle humor a styl psaní už asi stará. Nebavilo. Z 40 dní pěšky do Jeruzaléma zbyla taková podivná trapná pachuť.
Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou. Hledala jsem ve své zásobárně e-booků z různých akcí, která by se mi tam hodila, a našla skvělou: Augustin Zimmermann. Krátká, ale hutná, se silnou a propracovanou atmosférou. Můžu doporučit (a bez výzvy bych si ji přečetla až bůhvíkdy, možná taky nikdy).
Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Taky trochu nečekaný boj – nakonec jsem opustila Srpnové světlo, Srpnovou neděli, Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) i A Night in the Lonesome October a rozhodla se pro re-reading Nepilovy poměrně rané knížky Srpen s bejbinkou. A nebylo to nic moc. Zestárlo to.
Kniha, která vás zaujala svou obálkou. Uvažovala jsem, že tam nacpu Jeden kopeček šmoulový, ale to by nebylo fér – asi bych si ji přečetla s úplně jakoukoli obálkou, a mimoto jsem ji dostala i pod stromeček. Nakonec jsem šla do Levných knih a koupila, co mi tam padlo do oka, a to byly Hvězdy nad námi – Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo. Taková spíš průměrná (i když je strašný to takhle říct) vzpomínková knížka o holocaustu, ale četlo se to dobře.
Kniha od asijského autora. Prokristapána, co s tím – Pamuk? Vegetariánka? Murakami? Nakonec jsem na to šla přes Indii a přečetla si Milionáře z chatrče. Nápad hodně vtipný, realizace lehce nedotažená, ale nebylo to zlé.
Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů. Tady jsem využila nákupu na Velký knižní čtvrtek, tj. premiérovou knížku, kterou jsem začala hned číst, a to Za oponou války. Nebyla jsem z ní zas až tak bezmezně uchvácena jako někteří jiní, dost mě rušilo velké časové přeskakování (v jedné kapitole se autor vrací domů k malému synovi, v další k těhotné manželce, v příští ke dvěma dětem…), ale rozhodně zajímavé čtení.
Kniha od současné české autorky. Tady nebyl problém, Dědina od Petry Dvořákové, četla se moc pěkně, ale trochu mě mrzela naprostá nedoře[č/š]enost dějových linií.
Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě. S tímhle jsem od začátku věděla, že budu mít problémy. V knihovně jsem měla vyhlédnutou Knihu Ester, ale zase jsme u toho, já a dostat se do knihovny… takže když se mi do ruky dostala Vila na Sadové, nebylo moc nad čím váhat. Ale prokristapána! Ta knížka je úplně ulítlá, tedy především ta „současná“ část. Vydržela jsem to přečíst jen díky historické linii, která je možná taky ulítlá, ale naštěstí jsem neměla tolik možností to posoudit 😀 každopádně byla psaná o dost realističtěji než Říďa a Babča a byl to taky jediný důvod, proč ji nehodit po dvou kapitolách do škarpy.
Kniha, která má v názvu slovo kniha. Aspoň jsem si asi po třech letech od vydání přečetla poslední díl trilogie Třetí stříbrná kniha snů (zdaleka nejslabší) a obratem jsem všechny tři knížky vylifrovala z bytu.
Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno. Opět jsem propátrala Kindle a nakonec se objevila Nultá hodina od Lotty Lundberg. A tentokrát palec dolů, hrdinky byly dost nesympatické a jejich dějové linie se propojily vlastně poměrně nudně. Nestálo za přečtení.
Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi. V knihkupectví mě zaujala Irská kráska, kterou jsem koupila tchyni jako dárek. Bohužel jsem si nezjistila, že 1) je to jen první díl trilogie a 2) je to šíleně drastická věc, a to jsem se svou zvrhlou zálibou v pamětech z doby holocaustu a několika načtených severských detektivkách zvyklá na ledacos a o irské historii taky vím dost, takže selanku jsem neočekávala, ale tohle bylo fakt moc. Další dva díly už číst odmítám.
Kniha od autora, který napsal více než 20 knih. Pratchett, nebo King? Vyhrálo Kingovo O psaní. Nevím, jestli mi to stran spisovatelské kariéry někdy nějak pomůže, ale četlo se to dobře.
Kniha s oxymórem v názvu. Jeden z nejtěžších bodů co do vyhodnocení: je Zvuk slunečních hodin oxymóron? Usoudila jsem, že ano, a ještě že tak: další čtenářský zážitek roku a lítost, že autorce nebylo dáno napsat takových věcí ještě řádku.
Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení. Tady jsem měla jasno od začátku, Oranžová je nová černá (i když jsem seriál neviděla) a nezklamala mě. Pozoruhodné čtení a i když je americký soudní a vězeňský systém určitě jiný než český, stejně jsem se dost napřemýšlela například nad tím, jak špatně se bývalí vězňové zapojují zpět do společnosti.
Kniha, která získala Man-Bookerovu cenu. Vybírala jsem, až jsem přebrala: ze všech dostupných mi přišly nejlepší Děti půlnoci, ještě navíc vyhrály Booker of Bookers za nejlepší knihu prvních 25 let soutěže! A to teda mi přijde, že ani náhodou. Je to obludná bichle, což jsem v elektronické podobě nepoznala a dobře mi tak – četla jsem to minimálně dvakrát tak dlouho co ostatní, i velmi dlouhé knížky, a dočetla až letos. Mělo to být maximálně poloviční. A obsah mi taky přišel jako přílišná intelektuální onanie.
Zcela nová kniha vydaná v roce 2019. Tady jsem věděla už od začátku, že to budou Tiché roky. A pak jsem to trochu oddalovala, aby mě náhodou nezklamaly. Nezklamaly!
Kniha s černobílou obálkou. Těch jsem měla v knihovně hned několik a vyhrála Snídaně šampionů. Inu… zajímavý zážitek. Nebylo to nejhorší, ale někdy kolem tří čtvrtin už autor podlehl totální tvůrčí onanii a celé to skončilo dost jalově. Od začátku jsem měla pocit, že bych si radši přečetla jakoukoli z knížek Kilgora Trouta 🙂
Tak vzhůru do Výzvy 2020!
