Koncem roku hýbala českou kulturní veřejností výstava Nervous Trees Kryštofa Kintery. Expozice byla díky Nadačnímu fondu Avast přístupná zdarma, což spolu s částečnou interaktivitou působilo jako velké lákadlo hlavně pro rodiny s dětmi. Přesto jsem si nebyla jistá, jestli tam vůbec chci, a potom to zase vypadalo, že se tam přes nemoci a jiný program už nedostaneme. Nakonec to vyšlo víceméně náhodou poslední den výstavy a můžu říct, že za výpravu určitě stála.
Několik mých (i poměrně dost „kulturních“) známých mi tvrdilo, že Kinteru nechápou. Moje maminka ho vyloženě nesnáší. Já ho vlastně taky nechápu, ale chtě nechtě musím minimálně některé realizace obdivovat. Podivné ksichtíky z louží plastické hmoty jsou jedna věc, ale promyšlené pohyblivé glóbusy, pyramida z naprogramovaných praček nebo postapokalyptická krajina z vyřazených počítačových dílů – to má originalitu, vizi i působivost.
Děti byly samozřejmě uchvácené něčím nezvyklým. Něčemu se smály, někde jsme je museli napomínat (on ani Kintera není úplně děckůmvzdorný) a chodících zeměkoulí ve větvích se docela bály – ale to i já, ten pohyb byl extrémně znepokojivý a vlastně ani nechci vědět, jak na něco takového člověk přijde. Nemyslím, že si to nějak zvlášť esteticky vychutnaly, ale minimálně zažily něco neobvyklého a třeba jim to pomůže v budoucnu občas vystoupit z myšlenkových škatulek. A nám taky…
