Žolíky a piráti

Dva přední čeští prodejci e-knih, eReading a Palmknihy, se před časem spojili, obě značky ale dál udržují samostatně. Na srpen pak Albatros media, pod nímž se oba servery spojily, připravil akční ceny a soutěže – na podobném principu, ale pro každou značku v trochu jiném kabátě. Aktuálně jsou v polovině, takže jsem je tu chtěla trochu zrekapitulovat.

Čtenářům registrovaným k newsletteru eReadingu chodí každý všední den „karta“. Klienti Palmknih to mají komplikovanější – pro různé dny v týdnu si musí svou „odměnu“ jít hledat na různá místa; buď do newsletteru, na web nebo na některou ze sociálních sítí.

Minimálně eReading měl žolíky už několik let předtím a vždycky mě ta akce bavila – objevila jsem spoustu zajímavých věcí, k jakým bych se jinak nedostala, a za dobrou cenu. Nevím, co se stalo letos, ale na eReadingu mě zatím nezaujala ani jedna (dobře, jedna ano, ale tu už mám přečtenou) a na Palmknihách za celé dva týdny asi jen dvě. Tak doufám, že zbytek měsíce bude finišovat líp 😉

Čtenářská výzva v poločase

Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.

Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.

Čtenářská výzva 2018 – témata

1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀

2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.

3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky

4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – dostala jsem doporučení na Honzlovou od Zdeny Salivarové a je to pecka, začetla jsem se a už jsem ve čtvrtině!

5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (občas je potřeba něco lehčího na odreagování 😀 )

6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.

7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice

8.) kniha od slovenského autora – pořád nevím, zvažuju Trhlinu nebo něco od Mňačka

9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin

10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě

11.) Kniha od více autorů – nejspíš sbírka povídek Když ti to udělá radost

12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂

13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)

14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady

15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – nejvíc mě zaujal Pojízdný krámek snů, ale nechce se mi kupovat další ebook, když jich mám ve čtečce ve frontě asi padesát… třeba se ještě něco vynoří 🙂

16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař – Můj poslední výdech

17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj

19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (název zní všelijak, ale je to docela dobrá knížka o cukrářské soutěži)

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – zřejmě buď Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…

Napůl sladká cola

„A komu tím prospějete, co?“ měla jsem chuť zařvat, když mi včera v branické nádražce na prosbu, jestli mají „nějakou colu bez cukru“ donesli Royal Crown Colu Slim, která inzerovala „o 50 % méně kalorií“ a „lehčí díky přídavku stévie“.

Vrátit jsem se to neodvážila (nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem fakt říkala „bez cukru“ nebo „dietní“), ale měla jsem vztek. Polovina kalorií je u sladké limonády pořád poměrně dost – a hlavně mi úplně uniká cílová skupina. Mám dojem, že konkrétně u coly existují dvě až tři skupiny spotřebitelů:

  1. žádná umělá sladidla, chci poctivou chuť plnou cukru! – a ti se toho kvůli přídavku stévie nedotknou
  2. chci minimum, nejlépe vůbec žádné kalorie – a ti do toho nepůjdou, pokud budou mít volbu v jakékoli jiné značce, kvůli tomu polovičnímu obsahu cukru
  3. hlavně když to chutná dobře, a pokud to bude mít míň kalorií, tím líp – to je trh, který obsadila Pepsi Max a Coca-Cola Zero, a zřejmě i prostor, kam míří i RC Cola Slim… jenomže tihle spotřebitelé už vidí od zmiňovaných značek, že to jde i úplně bez cukru a bez velkých dopadů na chuť.

Ale tak možná ze mě mluví jen dietářská uraženost 😀

Update: při konzultaci s přáteli mi došlo, že mi unikla ještě jedna cílovka – nepřátelé umělých sladidel a éček obecně, pro které je poloviční dávka cukru obstojná daň za to, že nemusí ustoupit ve svém boji proti době jedové. Je vidět, že jako chemický brontosaurus už v některých věcech prostě nejdu s dobou 🙂

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Zmrzlinový ráj pro hubnoucí?

Už je to nějaký čas, co jsem se dozvěděla, že Crème de la Crème na Starém Městě má v nabídce stévií slazené, nízkotučné, prostě „dietní“ zmrzliny. A jako ostřílená hlídačka váhy jsem si umínila, že to bych měla někdy ochutnat. O víkendu se mi naskytla příležitost, když jsme byli bez auta v centru (Žofín a Františkánská zahrada), odkud to bylo kousek. Z nabízených příchutí jsem si nejdřív vybrala pistácii, ale pak jsem to změnila na slaný arašíd… a popravdě, moc nadšená jsem nebyla. Malá porce zmrzliny, pro kterou mi byla obsluha vzadu (že prý ty „zdravé“ chce málokdo), byla sice prvních pár lžiček výborná, ale působila dost přeslazeně a měla jsem problém ji dojíst. (Stejnou nesnáz měly u svých klasických sladkých zmrzlin děti, ale ty jsou holt zvyklé na nanukové Eskymo nebo točenou Opočenskou, takže nechci tvrdit, že to byla vina od pohledu nešizené místní čokoládové.)

Kopeček za 45 korun mi nepřipadá v samotném centru nijak předražený, ale bohužel mě neoslnil natolik, abych tam za ním plánovala ještě někdy zajet. Spíš, když budu mít chuť na dietní zmrzlinu, si zase zamrazím do nanukových formiček tvaroh s ovocem… 🙂

Čtenářský trojboj

Ohledně čtecích návyků se liším od většiny populace. Jednak mám radši ebooky než papírové knížky, a jednak mi nedělá problémy číst víc knížek najednou. Popravdě řečeno, většinou nevydržím nečíst víc knížek najednou. Obvykle to ale znamená, že čtu jednu papírovou a jednu na Kindlu, nebo mám k jedné beletristické knížce rozečtené dvě populárně naučné, případně se nemůžu rozhodnout, do které knížky se začtu, ale po první desetině se přikloním k jedné a tu dočtu. Tentokrát jsem se ale rozhodla číst tři knížky na Kindlu opravdu paralelně. 12 procent, 22 procent, 29 procent, pak 40, 50… vždycky jsem jednu dorovnala a otevřela další. Byla to jedna dámská limonáda (Tři dámy na zhubnutí; tenhle žánr je tak trochu moje guilty pleasure – ale i tam jsou obrovské rozdíly v kvalitě a Lucy Diamond patří určitě k těm lepším autorkám), jeden současný, trochu „srdceryvný“ román (ale v tom nejlepším smyslu – Medvědín) a knížka o výchově, konkrétně Líný rodič. Ten z nich byl nejslabší a musím říct, že kdybych byla líná si to přečíst, o nic bych bývala nepřišla 😀 Jinak mi ale vyhovovalo moct si odpočinout od emocionální náročnosti Medvědína u vztahových veletočů tří Birminghamanek a to zase příležitostně shodit fejetonovým omíláním „proč byste měli děti nechat žít“ na sto a jeden způsob (ještě, že je ta knížka aspoň krátká).

Když jsem dočetla, připadala jsem si hrozně dobře – vůbec se mi to v hlavě nemotalo, bylo to, jako bych střídala dejme tomu Přátele, Ordinaci v růžové zahradě a Toulavou kameru. Ale z nějakého důvodu jsem pak docela dlouhou dobu chtěla číst zas jen jednu knížku najednou… 🙂

Sofinka s Toníkem

K svátku jsem dostala lahvičku s kávovým koncentrátem Sofee. Propagoval to i Honza Koubek ve svých vlozích, takže je to zaručeně jedna z pravých kávových hipsteřin, a nechutná to vůbec špatně – vzhledem k nákupu dárku s dostatečnou rezervou byl už jen pár dní před koncem trvanlivosti, takže jsem Sofču asi týden konzumovala ve všech podobách, aby se nezkazila. Protože to by byla škoda 🙂

Chutí (asi logicky) připomíná filtrovanou kávu, která není mojí nejoblíbenější – jsem trapná milovnice espressa a filtry a další „louhovací“ způsoby jsou na mě moc kyselé a vodové. Musím ale prohlásit, že trochu naředěná horkou vodou a chrstnutá do napěněného mléka si nezadá s cappuccinem z espressa. Ovšem ze všeho nejraději jsem ji pila studenou s tonikem – v aktuálních vedrech si na osvěžení (a zároveň nakopnutí) nedokážu představit nic lepšího. Až bude nějaká příležitost (třeba cestování bez kávovaru), Sofinka se určitě zase bude hodit…

Měnová reforma

Šedesát pět let. Asi byste řekli, že na takovou událost nemůžu mít žádnou osobnější vzpomínku, ale mám. Samozřejmě zprostředkovaně od mámy a babičky.

Když jsem byla malá, babička mi to vyprávěla. A já to vytěsnila, zbyla mi z toho jen historka, jak se jí po reformě hrnula jedna známá zaplatit za šaty, za které jí tenkrát dlužila; nově samozřejmě pakatel. Ale ta zásadní část byla, že babička s dědou si ze svých dělnických platů (děda instalatér a tak nějak obecně řemeslník, babička kuchařka a švadlena) našetřili na baráček. Jejich sen, vlastní domek, tehdy snad ve Velimi (bydleli od dětství i tehdy v různých vesničkách u Kouřimi). Mojí mamince bylo tenkrát jen o kousek víc než teď mojí dceři. A pak reforma. Jediným škrtem pera o tenhle sen přišli; možná to ještě nevěděli, ale už nadobro.

Kdyby si ho bývali mohli pořídit, věřím, že by děda neměl takovou motivaci vzít práci v ČKD a nastěhovat se do jednoho z bytů, které na sídlišti Rybníčky na přelomu 50. a 60. let pro své zaměstnance postavila. Moje (tou dobou dvanáctiletá) maminka by nevystudovala v Praze gymnázium a pak ekonomku, nezačala by tu pracovat a nejspíš by nikdy nepotkala mého otce a tím pádem bych se vůbec nenarodila. (Tady se vždycky odstřelím úvahami – kdyby mě měla s někým jiným, je možné, že bych to byla pořád „já“, jen trochu fyzicky odlišná, nebo je to, čemu říkáme duše, čistě výsledek střetu genů a vlivu prostředí? Ale to už odbočuji.)

Takže, když na to myslím a když mi o tom maminka vypráví, je mi jich na jednu stranu líto. Fakt hodně líto, ale pak mi dojde, že přesně kvůli téhle komunistické sviňárně jsem – nepřímo – na světě. A za to asi člověk těžko může být nevděčnej 🙂

Tyhle „historické lekce“ mě čím dál víc učí, že (téměř) žádná událost není sama o sobě ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě událost, a od ní se pak odvíjí další život. Klidně pozitivněji, než by býval bez ní. Nebo taky ne, ale těžko to můžeme posoudit. Je dost těžké se tomuhle poddat: ze všech přečtených knih a odkoukaných seriálů máme tendenci chtít, aby všechno „dopadlo dobře“. Jenže život postrádá literární dramatizaci. Většinou.  V mém životě už se taky stalo pěkných pár kotrmelců, nad kterými ještě o mnoho let později přemýšlím, proč k nim vlastně došlo a jak by to bývalo mohlo být jinak. Ne, nemyslím, že se ty špatné nebo kontroverzní věci dějí vyloženě „schválně“, aby nás otestovaly, případně zavedly tam, kam se „máme dostat“. Bez debaty z nás ale pomáhají dělat právě ty osobnosti, kterými v přítomnosti jsme. A teprve až na konci života se můžeme ohlédnout a zrekapitulovat, jaká to celé byla jízda…

Žízeň po opravdovém Harrym Holeovi

Norského vyšetřovatele Harryho Holea jsem si proti svému očekávání oblíbila. Alkoholik a vyděděnec? Ne, dík, myslela jsem si při čtení anotací a obdivných recenzí… ale nejdřív Švábi a pak Červenka si mě omotali kolem prstu a postupně jsem dočetla všechny díly série. Nejnadšenější jsem byla od Pentagramu po Levharta, Přízrak mě maličko zklamal a Policie… no… trochu se rehabilitovala, ale popravdě řečeno, bývala bych ji měla nejradši jako poměrně důstojné zakončení celé série. A ono ne. Nevěděla jsem, jestli se na Žízeň těšit, nebo se bát, ale převládlo těšení a radost z Harryho návratu.

Měla jsem zůstat u těch obav.

Od začátku jsem měla pocit, že čtu fanfiction. A to nijak zvlášť dobrou. Ani po dočtení nedokážu přesně specifikovat, co bylo špatně a jinak. Jako bych úplně ztratila spojení s hlavní postavou. Harry čtenáři nedokáže zprostředkovat, proč dělá to, co dělá – jako by se stal jen jednou z mnoha postav. Čtenář nemá důvod mu fandit, neumí se s ním sžít. V předchozích knihách dokázal Nesbø ospravedlnit a „prodat“ publiku i hodně kontroverzní nebo antiintuitivní Harryho jednání. Tady ne. Přistihnete se při tom, že vám na stárnoucím komisaři ani za mák nezáleží a měl by už táhnout k čertu.

Za tohle vzkříšení neděkujeme… někdy si i ty nejoblíbenější postavy zaslouží už nechat spát.

Hráč jedna se připraví

Na Ready Player One jsem do kina musela. Knížka pro mě byla totiž jedním z vrcholů loňského roku, přečetla jsem ji dvakrát za sebou… a… no musím přiznat, že začátkem letošního roku ještě i potřetí, a pořád jsem (až na mírně hlušší a neuvěřitelnější pasáž v centrále IOI) nenašla jediný podnět slevit z pětihvězdičkového hodnocení. Ta knížka frčí – no, jako dobře udělaná gamesa. Moc nehraju. Ale před několika lety mě podobně uchvátily Plants vs. Zombies a hned, jakmile jsem je dohrála, jsem si je musela dát ještě jednou celé znova. Tentokrát už bez nervů a čistě pro potěšení z hraní. A u téhle knížky se mi to stalo, nejspíš poprvé v životě, přesně stejně.

Takže směrem k nejnovějšímu počinu Stevena Spielberga byla z mé strany nevyhnutelně vysoká očekávání. Recept na zklamání? Ano i ne. Věděla jsem, že film bude hodně odlišný. Musel být, protože těžko byste nějak filmově pojali několikahodinové průchody Pacmanem apod. A se znalostí předlohy musím vlastně smeknout: podařilo se film natočit tak, že nebyl nudný a že jakž takž odpovídal duchu původní soutěže. Navíc spousta efektních honiček, výbuchů a bitev: přiznám se, že při četbě mi celý děj, snad s výjimkou jedné dvou bitev, přišel absolutně nefilmový až nezfilmovatelný. To, že z něj vzniknul plnokrevný popcornový blockbuster, který navíc není úplně nejpitomější, považuju za ohromný úspěch scénáristů i režiséra.

Ovšem je to něco za něco, a daň je v tomhle případě bohužel ztráta jedinečného ducha knihy. Ten obdiv ke králi všech geeků (představitel Wadea je mnohem menší nerd, než měl být), ta fantazie z propojení celého děje, ten dojem opravdového putování za svatým grálem z filmu nenápadně vyšuměl. Jak jsem ale psala, mohlo to dopadnout mnohem hůř: mohli jsme tu mít vedle výborné knížky filmový paskvil, který se ji snaží kopírovat, anebo ještě trapnější a akčnější hollywoodský spektákl. Vznikl koukatelný, srozumitelný, popkulturními odkazy nacpaný příjemný snímek s dechberoucími bitevními scénami. Výborně slizký Sorrento, bezprostřední Aech (za mě do filmu asi nejlíp přenesená postava), mimoň Halliday… Neumím se asi úplně vžít do pocitů člověka, co knižní předlohu nezná; ale na to je obvykle ideální si přečíst recenzi Františka Fuky. Ten nečte nikdy nic a stejně tomu dal 70 %, což je popravdě poměrně blízké i mému hodnocení, kdybych ho měla vyjádřit číselně. Nebyl to filmový zážitek roku, ale taky nic, kvůli čemu byste litovali peněz za lístek. Když budete mít chuť na popcorn, nějaké odkazy na filmovoherní kulturu 80. let a pár hezky zpracovaných počítačových honiček a bitev, směle do toho!